6.11.2015 Říkali mi pata dura
Papež František pro nizozemský magazín Straatnieuws
Holandský magazín Straatnieuws vychází osmnáctkrát ročně a informuje o životě na ulici. Zdroje čerpá z darů, inzerce a dobrovolnické práce. Jeho distribuci zastává zhruba stovka dobrovolných pracovníků, včetně bezdomovců. Patří ně také Marc, který spolu s redaktory (převážně mladými novináři, fotografy a ilustrátory na volné noze, kteří také pracují bezplatně) navštívil papeže Františka v Domě svaté Marty.
Papež vchází a působí dojmem klidného a přátelského, ale zároveň energického a přesného člověka. “Posaďte se, přátelé. Těší mne, že jste tady”, zní jeho první slova, po kterých hned následuje omluva za to, že nemluví holandsky. Ochotně mu odpouštíme, píší redaktoři Straatnieuws a kladou první otázku.
Naše rozhovory vždy začínají dotazem na ulici, kde náš host žije. Pamatujete si na ni, Svatý otče? Co se vám vybaví, když pomyslíte na ulice vašeho dětství?
“Od jednoho roku až do chvíle, kdy jsem vstoupil do semináře, jsem žil stále v jedné ulici. Byla součástí jedné prosté čtvrti v Buenos Aires, kde byly samé nízké domky. Bylo tam náměstíčko, kde jsme hráli kopanou. Vzpomínám si, že jsem utíkal z domu, abych si po škole s kluky zahrál. Tatínek pracoval jako účetní v továrně, která byla vzdálená asi sto metrů. Prarodiče bydleli asi padesát metrů od nás. Všechno tedy bylo v dosahu pár kroků. Vzpomínám si také na jména lidí, ke kterým jsem už později jako kněz chodil se svátostmi. Mnohým z nich jsem udělil poslední pomazání, protože mi zatelefonovali, a já jsem šel, měl jsem je totiž rád. To jsou mé bezprostřední vzpomínky.”
Vy jste hrál fotbal?
“Ano.”
A šlo vám to?
“Ne. V Buenos Aires se takovým jako já říkalo pata dura, což znamená, že mají obě nohy levé. Ale hrál jsem a častokrát jsem byl v bráně.”
Jak se zrodil váš osobní zájem a práce pro chudé?
“Ano, na to mám mnoho vzpomínek. Velice mne zasáhl osud jedné paní, která chodila třikrát týdně k nám domů, aby pomáhala mamince. Kupříkladu jí pomáhala v prádelně. Tato paní měla dvě děti. Byli to Italové, Sicilani, zažili válku, byli to velice chudí, ale velmi dobří lidé. Tu ženu mám stále ve svých vzpomínkách. Zapůsobila na mne její chudoba. Naše rodina nebyla bohatá, vyšli jsme s penězi od výplaty k výplatě, ale nic víc. Neměli jsme auto, nejezdili jsme na dovolenou a podobně. Oné paní ale mnohdy chybělo to nezbytné. My jsme měli všeho dost a maminka jí tedy často něco dala. Potom se ta žena vrátila do Itálie, ale pak zase přijela zpět do Argentiny. Setkal jsem se s ní znovu, až když jsem byl arcibiskupem Buenos Aires. Bylo jí devadesát let. Doprovodil jsem ji až k smrti v 93 letech. Jednoho dne mi dala medailku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, kterou dosud denně nosím u sebe. Tato medailka, která je také památkou, mi moc pomáhá. Chcete ji vidět?”
Papežovi se po troše úsilí podaří vytáhnout medailku z kapsy. Je úplně vybledlá, poté, co jí u sebe léta nosí.
“Takto každý den myslím na tu ženu a na to, kolik kvůli chudobě vytrpěla. A myslím také na všechny ostatní, kteří trpěli. Nosím medialku při sobě a modlím se…”
Jaké poselství má církev pro bezdomovce?
“Napadají mne tu dvě věci. Ježíš se do tohoto světa narodil bez přístřeší a zvolil si chudobu. A za druhé – církev chce zahrnout všechny lidi a říci, že mají právo žít pod střechou. Hnutí alternativní ekonomiky se zasazují o trojí španělské t – trabajo, techo a tierra, tedy práce, přístřeší a půda. Církev káže, že každý člověk má právo na tato tři t.”
Často se dožadujete pozornosti vůči chudým a uprchlíkům. Nemyslíte si, že už to může vzbuzovat únavu ve sdělovacích prostředcích a ve společnosti vůbec?
“Když se vrací nějaké nepěkné a nepříjemné téma hovoru, jsme všichni vystaveni pokušení říci: Už to nechme být, už nás to příliš otravuje. Cítím, že tu je únava, ale nenahání mi to strach. Musím nadále mluvit o pravdě a o tom, jak se věci mají.”
Je to vaše povinnost?
“Ano, je to má povinnost. Cítím to ve svém nitru. Není to přikázání, ale pokud jsme lidé, jsme tím povinováni.”
Nemyslíte si, že by vaše obhajoba solidarity a pomoci pro bezdomovce i jiné chudé mohla být politicky zneužita? Jak má církev mluvit, aby měla vliv a zároveň aby zůstala vně politických uskupení?
“Jsou cesty, které v tomto bodě vedou k omylům. Chtěl bych upozornit na dvojí pokušení. Církev má promlouvat pravdou a také svědectvím – dosvědčovat chudobu. Pokud věřící člověk mluví o chudobě a bezdomovcích a přitom vede královský život, není toto svědectví možné. To je první pokušení. Druhým pokušením je uzavírat smlouvy s vládami. Smlouvy je možné uzavírat, avšak musí být jasné a průhledné. Kupříkladu – budeme mít ve správě nějaký palác, ale veškeré účetnictví bude kontrolováno, aby se zabránilo úplatkářství. Ve veřejném životě totiž vždy nastupuje pokušení korupce – jak politické, tak náboženské. Vzpomínám si, že když Argentina za vojenského režimu vstoupila s Velkou Británií do války o Falklandské ostrovy, mnozí lidé darovali potřebné věci. S bolestí jsem pak přihlížel, jak mnohé osoby, včetně katolíků, kteří měli tyto dary roznášet, si je ve skutečnosti odnášeli domů. Nebezpečí korupce je všudypřítomné. Jednou jsem položil otázku argentinskému ministrovi, poctivému člověku, který složil úřad, protože nesouhlasil s určitými nekalými záležitostmi. Zeptal jsem se ho – když posíláte pomoc, jak potraviny, tak ošacení či peníze, chudým lidem a domorodcům, kolik z této pomoci dorazí na místo určení? Třicet pět procent, odpověděl. To znamená, že 65 procent se někam ztratí. V tom je jádro korupce – dílem tobě, dílem sobě.”
Myslíte si, že jste svým pontifikátem doposud způsobil nějakou mentální změnu, kupříkladu v politice?
“Nevím, jak na to odpovědět. Nevím. Vím, že někdo řekl, že jsem komunista. Ale to je trochu zastaralá kategorie (směje se). Dnes se možná užívají jiná slova…”
Marxista, socialista…
“To vše tu zaznělo…”
Bezdomovci mají finanční potíže, ale uchovávají si svobodu. Papež nemá žádné materiální potřeby, ale někteří lidé jej považují za vatikánského vězně. Nezatoužil jste někdy po tom, abyste byl na místě bezdomovce?
“Vzpomínám si na knihu Marka Twaina “Princ a chuďas”. Vypráví o tom, jaké to je denně se stravovat, mít šaty, lůžko k odpočinku, psací stůl k práci a žádný nedostatek. Máš i přátele. Avšak tento princ Marka Twaina žije ve zlaté kleci.”
Cítíte se tady ve Vatikánu svobodně?
“Dva dny poté, co mne zvolili papežem, jsem byl převzít papežský byt v Apoštolském paláci. Není to luxusní byt, ale je velmi rozlehlý, obrovský… Když jsem si ho prohlédl, připomínal mi trychtýř s hrdlem obráceným vzhůru – tedy velkých rozměrů, ale s malými dveřmi. A to znamená izolaci. Pomyslel jsem si, že v takovém bytě nemohu žít z prostých mentálních důvodů. Škodilo by mi to. Zpočátku se to jevilo jako podivínství, ale požádal jsem, abych mohl zůstat tady, ve svaté Martě. Prospívá mi to, protože cítím svobodu. Stravuji se ve společné jídelně a když přijdu o něco dříve, jím společně se zaměstnanci. Vždy potkám nějaké lidi, pozdravím je a to vše napomáhá tomu, že zlatá klec už není takovou klecí. Ulice mi ale schází.”
Svatý otče, Marc by vás chtěl pozvat, abyste si s námi vyšel na pizzu. Co myslíte?
“To by se mi líbilo, ale nepodařilo by se nám to. Ve chvíli, kdy vyjdu ven, se lidé začnou sbíhat. Když jsem si jel do města vyměnit brýlové čočky, bylo sedm hodin večer a v ulicích nebylo moc lidí. Jakmile jsem ale před optikou vystoupil z auta, uviděla mne jedna žena a začala volat: “Je tu papež”. Pak jsem byl uvnitř v obchodu a venku spousta lidí.”
Chybí vám kontakt s lidmi?
„Nechybí, protože lidé sem přicházejí. Každou středu vycházím na náměstí na generální audienci, občas se vydám do nějaké farnosti, a tak jsem v lidmi stále v kontaktu. Kupříkladu včera (26. října) přijelo do auly Pavla VI. více než pět tisíc Romů.“
Je vidět, že si vaší projížďku při generální audienci opravdu užíváte…
„To je pravda. Ano, je to pravda.“
Váš jmenovec svatý František si zvolil radikální chudobu a prodal i své evangelium. Cítíte se někdy jako papež a římský biskup vystaven tlaku, abyste prodal poklady církve?
„To je snadná otázka. Nejde o poklady církve, nýbrž o poklady lidstava. Není možné, abych například řekl, že zítra půjde do dražby Michelangela Pieta, protože to není majetek církve. Je sice umístěna v kostele, ale patří celému lidstvu. Totéž platí pro všechny poklady církve. Začali jsme ale s prodejem darů a dalších věcí, které dostávám. Výnos z prodeje dostává můj almužník mons. Krajewski. A pak jsme zavedli loterii. Bylo tu několik vozů navíc a všechny jsme je v ní prodali; výnos pak šel na chudé. Jsou tedy věci, které se dají prodávat, a ty prodáváme.”
Uvědomujete si, že bohatství církve může budit určitá očekávání?
“Pokud vypracujeme katalog církevního majetku, pomyslíme si, že je církev velmi bohatá. Když se ale v roce 1929 uzavíral s Itálií konkordát o římské otázce, tehdejší italská vláda papežovi nabídla jeden velký římský park. Pius XI. jej však odmítl s tím, že žádá jen půl čtverečního kilometru, který církvi zajistí nezávislost. A to je princip, jenž platí dodnes. Církevních nemovitostí, je sice mnoho, ale slouží k podpoře mnoha církevních zařízení, včetně škol a nemocnic, v zemích, kde jsou potřeba. Včera jsem kupříkladu požádal, aby bylo zasláno 50 tisíc euro do Konga, kde se za ně vybudují tři školy v chudých vesnicích. Vzdělání je totiž pro děti důležité. Šel jsem do příslušného úřadu, podal žádost a peníze byly odeslány.”
Mluvme o Nizozemsku. Byl jste někdy v naší zemi?
“Ano, jednou, když jsem byl představeným jezuitské provincie v Argentině. Projížděl jsem Nizozemskem v rámci jedné cesty. Byl jsem ve Wijchenu, protože tam byl jezuitský noviciát, a také půldruhého dne v Amsterdamu, kde jsem navštívil jeden řeholní dům. Z kultury jsem nic neviděl, protože jsem na to neměl čas.”
Proto možná není špatný nápad, že by vás holandští bezdomovci mohli pozvat k návštěvě naší země. Co si o tom myslíte, Svatý otče?
“Nezavírám před touto možností dveře.”
Když tedy přijde pozvání, vezmete ho v úvahu?
“Budu o něm uvažovat. A kdo ví, co se stane, když teď máte v Holandsku argentinskou královnu” (směje se).
Máte nějaké zvláštní poselství pro bezdomovce v naší zemi?
“Neznám dobře situaci holandských bezdomovců. Chtěl bych také říci, že Nizozemsko je rozvinutou zemí s mnoha možnostmi. Požádal bych holandské bezdomovce, aby nadále bojovali za ona tři “t”.
V závěru rozhovoru položil několik otázek bezdomovec Marc. Mimo jiné chtěl vědět, zda papež už od dětství snil, že se stane papežem. Ne, rozhodně odmítl František.
“Řeknu vám ale něco důvěrného. Když jsem byl malý, neexistovaly obchody, ale vše se prodávalo na trhu, kde byl řezník, zelinář a tak podobně. Chodil jsem tam na nákupy s maminkou a babičkou. Byl jsem maličký, byly mi čtyři roky. A když se mě pak zeptali, čím bych chtěl být, až budu velký, řekl jsem: řezníkem!“
Až do 13. března 2013 jste byl pro většinu lidí neznámý. Pak jste během chvíle vešel ve známost celého světa. Jak jste to prožíval?
“Přišlo to samo, nečekal jsem to. Neztratil jsem pokoj – a to je Boží milost. Moc nemyslím na to, že jsem známý, ale říkám si: teď máš důležité místo, ale za deset let tě už nikdo nebude znát (směje se). Jak víte, existují dva druhy slávy – jednak je to proslulost velikánů, kteří získali věhlas velkými věcmi, jako madame Curie, a pak sláva marnivců. Ta druhá je jako mýdlová bublina.”
Vy tedy říkáte: Teď jsem tady a musím pracovat co nejlépe, dokud toho budu schopen?
“Ano.”
Svatý otče, dokážete si představit svět bez chudých?
“Přál bych si svět bez chudých. Měli bychom za něj bojovat. Jsem ale věřící a vím, že v nás stále působí hřích. Chudobu plodí lidská chtivost, egoismus, nedostatek solidarity a egoismus, proto je svět bez chudých těžko představitelný. Jen pomyslete na děti, využívané k otrocké práci, anebo vystavené sexuálnímu zneužívání. Anebo na jinou formu vykořisťování – na zabíjení dětí s cílem získat orgány k transplantacím, na obchod s těmito orgány. Zabíjení dětí a odnímání jejich orgánů je plodem lačnosti. Hřích nás stále vede k egoismu, proto nevím, jestli dokážeme uskutečnit svět bez chudých, ale bojovat za to, je potřeba, vždycky…!”
Redaktoři magazínu Straatnieuws děkují za rozhovor. Také papež děkuje a říká, že se mu povídání moc líbilo. Z velké bílé obálky vytahuje růžence a všechny obdarovává. Po fotografování se papež loučí a odchází – tak klidně a vyrovnaně, jako přišel.