4.9.2015 Pápež teológom: Otázky ľudí, ich úzkosti, sny, zápasy majú hermeneutickú hodnotu
Vatikán/Buenos Aires. „Opozice mezi věroukou a pastorací je falešná. Velcí církevní otcové byli velkými teology, protože byli velkými pastýři“ – vzkazuje papež František v obsáhlém a pozoruhodném videoposelství, kterým se obrátil k mezinárodnímu teologickému sympoziu pořádanému Katolickou univerzitou v hlavním městě Argentiny. „Věrouka není uzavřený systém, zbavený dynamik schopných klást otázky, vznášet pochybnosti a formulovat problémy. Věrouka a pastorace jsou spojeny jako modlitba a život; opozice mezi nimi je falešná,“ říká mimo jiné Petrův nástupce v přibližně půl hodinovém poselství, které si promítli účastnící sympozia včera na závěr svého zasedání konaného u příležitosti 50. výročí zakončení Druhého vatikánského koncilu a 100. výročí založení buenosaireské teologické fakulty.
„Neexistuje izolovaná místní církev, která by se mohla považovat za jedinou a nárokovat si, že je paní, která interpretuje realitu i působení Ducha. Neexistuje komunita, která by měla monopol na interpretaci nebo inkulturaci. Stejně jako na druhé straně neexistuje všeobecná církev, která by se otáčela zády k místní realitě, ignorovala ji a nezajímala se o ni. Katolicita vyžaduje a požaduje tuto polaritu napětí mezi všeobecným a partikulárním, mezi jedním a mnohým, mezi jednoduchým a složitým. Anulovat toto napětí znamená popírat život Ducha. Každý pokus, každá snaha omezit tuto komunikaci, přerušit vztah mezi obdrženou Tradicí a konkrétní realitou ohrožuje víru Božího lidu.Považovat jednu z obou instancí za bezvýznamnou znamená ocitnout se v labyrintu, který našemu lidu nepřinese život. Přerušení této komunikace nás snadno povede k tomu, že ze své teologie učiníme ideologii.“
František pak citoval přirovnání, kterým se vyjádřil o Tradici Benedikt XVI.: »Tradice není předávání věcí či slov, něčeho neživého. Tradice je živá řeka, jež nás spojuje s naším původem, živá řeka, ve které je původ vždy přítomen.« (Středeční katecheze, 26.4.2006) A tato řeka pokračoval papež František „zavlažuje různou půdu, živí různé zeměpisné oblasti a dává vzejít tomu, co je v této zemi nejlepší, tomu nejlepšímu z této kultury. Takto se evangelium postupně a vždy nově vtěluje ve všech koutech světa.
„To nás přivádí k zamyšlení nad tím, že nelze být stejným způsobem křesťanem v Argentině dnes a před sto lety. Nelze být křesťanem stejným způsobem v Indii, Kanadě či Římě. Proto je jedním z hlavních úkolů teologa rozlišovat a reflektovat, co znamená být křesťanem dnes, tady a teď. Jak ona živá řeka původu tyto kraje zavlažuje, zviditelňuje je a umožňuje jim žít? Ptát se spolu se svatým Vincentem Lerinským, jak se má s průběhem let upevňovat, s časem rozvíjet a s průběhem věků růst do výšky (ut annis consolidétur, dilatetur tempore, sublimétur aetate – Commonitório primo, kap. XXIII)?“
„Musíme přitom překonat dvě možná pokušení – pokračoval dále papež: Odsuzovat všechno a konejšit se dobře známou větou, že »dříve bývalo lépe«, tedy utíkat se do konzervativnosti nebo fundamentalismu. Anebo naopak posvěcovat všechno, tedy znehodnocovat všechno, co nemá „chuť novosti“ relativizováním veškeré moudrosti bohatého církevního odkazu. Pro překonání těchto pokušení je třeba vydat se cestou reflexe a rozlišování, brát velmi vážně církevní tradici i realitu a nechat je, aby spolu vedly dialog.“
„Nezřídka mezi teologií a pastoraci vzniká opozice jako by to byly dvě protikladné, oddělené skutečnosti, které spolu nemají co do činění. Nezřídka ztotožňujeme věrouku s konzervativností, zpátečnictvím. A naopak pastoraci považujeme za přizpůsobivost, redukci a korekci. Jako by spolu neměly nic co do činění. Takto vzniká falešná opozice mezi takzvanými pastoralisty a akademiky, těmi, kdo stojí na straně lidu a těmi, kdo stojí na straně věrouky. Vzniká tak falešná opozice mezi teologií a pastorací, mezi reflexí a životem víry. Život pak nemá prostor pro reflexi a reflexe nenachází prostor v životě. Velcí otcové církve: Irenej, Augustin, Basil, Ambrož, abychom zmínili jen některé, byli velkými teology proto, že byli velkými pastýři. Snaha překonat tento rozvod teologie s pastorací, víry s životem byl jeden z hlavních přínosů Druhého vatikánského koncilu. Osmělím se říci, že v jistém smyslu uskutečnil revoluci statutu teologie, způsobu jednání a přemýšlení věřícího. Nemohu zapomenout na slova Jana XXIII. při zahájení Koncilu, když říkal: »jednou věcí je podstata starobylé nauky, depositum fidei a druhou formulace jejího vyjádření. Musíme se pustit do práce, svízelné práce rozlišit poselství Života od formy jeho předávání, od jeho kulturních prvků, v nichž bylo kdysi kodifikováno«.“
„Nepustit se do tohoto rozlišování – upozornil dále papež František – povede tak či onak ke zpronevěře obsahu víry. Dobrá zvěst přestane být novou a hlavně dobrou zvěstí, stane se sterilním slovem postrádajícím její kreativní, ozdravnou a křísící formu a tak ohrozí víru lidí naší doby. Opomíjení tohoto církevního teologického rozlišování mrzačí poslání, které jsme povoláni uskutečňovat.“
„Věrouka není uzavřený systém, zbavený dynamik schopných klást otázky, vznášet pochybnosti a formulovat problémy. Naopak, křesťanská věrouka má tvář a tělo, jmenuje se Ježíš Kristus, jehož Život je od pokolení do pokolení nabízen všem lidem ve všech koutech země. Opatrovat tuto nauku vyžaduje věrnost odkazu a současně zohlednění toho, komu je adresován a koho je třeba poznat a mít rád. Toto setkání věrouky a pastorace není volitelné, nýbrž konstitutivní pro teologii, která chce být církevní.“
„Proto – řekl dále papež – mají otázky lidu, jeho úzkosti a zápasy, sny, boje a starosti hermeneutickou hodnotu, kterou nemůžeme nebrat v potaz, pokud chceme brát vážně princip vtělení. Otázky lidu nám pomáhají, abychom se ptali; jeho problémy zpochybňují nás. A to vše nám pomáhá prohlubovat tajemství Božího Slova, které požaduje a vyžaduje dialog, navazování komunikace. Odtud plyne skutečnost, že nemůžeme ignorovat svůj lid, když se věnujeme teologii. Náš Bůh volil tuto cestu. Vtělil se do tohoto světa, prošel konflikty, nespravedlnostmi a násilím a vnímal jeho naděje a sny.“
„Je podezřelý křesťan, který už nepřipouští nutnost nechat se kritizovat od druhých. Lidé a jejich různá konfliktnost a periferie nejsou volitelné, nýbrž nezbytné k většímu porozumění víry. Proto je důležité se ptát: na koho myslíme, když se věnujeme teologii? Jaké lidi máme před sebou? Bez tohoto setkání, s rodinou, s Božím lidem hrozí teologii velké nebezpečí, že se přemění v ideologii. Nezapomeňme, že Duch svatý je v modlícím se lidu podmětem teologie. Teologie, která se nerodí v jeho lůně, vypadá jako návrh, který může být krásný, ale není reálný.“
Teológ je v prvom rade „synom svojho národa“, ktorý „sa stretáva s ľuďmi, ich príbehmi“, pozná ich tradície. „Je človekom, ktorý sa učí oceniť to, čo dostal ako znamenie Božej prítomnosti.“ Teológ „je veriacim človekom, ktorý má skúsenosť s Ježišom Kristom, a zistil, že bez neho nemôže žiť.“ Teológ je prorokom, pretože reflektujúc „tradíciu, ktorú dostal od Cirkvi, udržuje živým povedomie o minulosti“, vytvára pozvanie k budúcnosti, v ktorej Ježiš porazí autoreferencialitu (zakladanie si výlučne na sebe samom) a nedostatok nádeje. Centrom modlitby je realita „medzi minulosťou a súčasnosťou, medzi súčasnosťou a budúcnosťou“, povedal.
Poukázal na cestu evanjelia, ktoré je tu neustále pre to, aby uhasilo smäd ľudu, a ktoré umožňuje odstrániť dve veľké pokušenia: pokušenie odsúdenia všetkého a nachádzania útočiska v konzervativizme alebo fundamentalizme, a pokušenie „posväcovať všetky novinky“, všetko, čo má „novú chuť“, relativizujúc pritom múdrosť.
Teológia, ktorá vzniká vo svojom vnútri, je osnovou, ktorá môže byť krásna, ale nie je reálna. Otázky našich ľudí, ich úzkosti, ich sny, ich zápasy, ich obavy majú hermeneutickú hodnotu, ktorú nemôžeme ignorovať, povedal Svätý Otec v závere videoposolstva účastníkom Medzinárodného teologického kongresu v Buenos Aires.