vatosti,
slavíme dnes příběh povolání, jež se započalo před pětašedesáti lety Vaším kněžským svěcením, které se odehrálo ve freisingské katedrále 29. června 1951. Co je leitmotivem, který prochází tímto dlouhým příběhem a od prvopočátku až podnes v něm zaznívá stále více?
V jednom z mnoha krásných textů, které jste věnoval kněžství, zdůrazňujete, že ve chvíli, kdy Ježíš definitivně povolává Šimona, na něho pohlédne a zeptá se jej v podstatě pouze na jedinou věc: „Miluješ mě?“ To je krásné a pravdivé! Protože právě zde, říkáte, v onom „miluješ mě“ Pán zakládá povolání pást ovce. Jedině totiž chováme-li lásku k Pánu, může On skrze nás pást své ovce: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji“ (Jan 21, 15-19). A to je lajtmotív, ktorý dominuje celému životu prežitému v kňazskej službe a teológii, ktorú ste nie náhodou definovali ako «hľadanie milovaného»; to je to, o čom ste vždy vydávali svedectvo a aj dnes svedčíte: že rozhodujúcouvecou v našich dňoch – slnečných či daždivých – tou, s jedine ktorou prichádza všetko ostatné, je, že Pán je naozaj prítomný; že po ňom túžime, že sme mu vnútorne nablízku, že ho milujeme, že v neho skutočne hlboko veríme a veriac ho naozaj milujeme. Je to táto láska, ktorá nám skutočne napĺňa srdce, táto viera je to, čo nám umožňuje kráčať v istote a pokoji po vode, aj uprostred búrky, tak ako sa to stalo Petrovi; táto láska a táto viera sú tým, čo nám dovoľuje hľadieť do budúcnosti nie so strachom alebo s nostalgiou, ale s radosťou, a to aj v pokročilom veku nášho života“.Když tedy dnes prožíváte a dosvědčujete tak intenzívním a zářným způsobem to jediné, co je skutečně rozhodující – totiž mít pohled a srdce obrácené k Bohu – pokračujete, Svatosti, ve službě církvi, nepřestáváte se opravdu mocně a s moudrostí podílet na jejím růstu a činíte tak z malého kláštera Mater Ecclesiae ve Vatikánu, který se tak ukazuje být něčím zcela jiným než zapomenutým koutem, do něhož dnešní kultura odpisu vykazuje lidi, kterým s přibývajícími lety ubývají síly. Je tomu presne naopak; a dovoľte, aby to so všetkou vážnosťou povedal váš nástupca, ktorý si zvolil meno František! Lebo duchovná cesta sv. Františka sa síce začala v San Damiano, no skutočné milované miesto, pulzujúce srdce rádu, tam, kde ho založil a kde napokon odovzdal svoj život Bohu, bola Porciunkula [kaplnka, v ktorej sv. František zomrel – pozn. red.], malá časť‘, kútik pri Matke Cirkvi; pri Márii, ktorú pre jej vieru tak pevnú a pre jej život tak plný lásky a v láske s Pánom, budú všetky generácie volať Blahoslavená. Preto prozreteľnosť chcela, aby ste vy, môj spolubrat, dospeli na miesto, ktoré možno označiť za «františkánske» v pravom zmysle slova, odkiaľ vyžaruje pokoj, mier, sila, dôvera, zrelosť, viera a oddanosť a vernosť, ktoré mi toľko pomáhajú a dávajú toľko sily mne i celej Cirkvi. A ešte si dovolím [povedať], že od vás srší zdravý a radostný zmysel pre humor“.
Přání, s nímž bych rád uzavřel, je proto přáním, se kterým se na Vás obracím společně s námi všemi a s celou církví: abyste, Svatosti, mohl i nadále pociťovat ruku Milosrdného Boha, která Vás podpírá, abyste mohl zakoušet a dosvědčovat Boží lásku a abyste spolu s Petrem a Pavlem mohl
Benedikt XVI. na slova, která zazněla, spatra odpověděl:
„Svatý otče, drazí bratři,
„Pred šesťdesiatimi piatimi rokmi jeden brat vysvätený spolu so mnou sa rozhodol napísať na obrázok pripomínajúci prvú omšu len – okrem mena a dátumov – jedno slovo v gréčtine: «Eucharistomen», presvedčený, že týmto slovom v jej mnohých dimenziách je už povedané všetko, čo sa v takom okamžiku dá povedať. «Eucharistomen» znamená ľudské ďakujem, ďakujem všetkým. Ďakujem predovšetkým vám, Svätý Otče! Vaša dobrota sa ma od prvého momentu zvolenia, v každom okamihu môjho života na tomto mieste, dotýka, vnútorne ma skutočne nesie. Viac než vo Vatikánskych záhradách s ich krásou, miesto, kde prebývam je vaša dobrota: cítim sa chránený. Ďakujem vám aj za ďakovné slová, za všetko. A dúfame, že s nami všetkými sa vám podarí ísť vpred po tejto ceste Božieho milosrdenstva, ukazujúc cestu Ježiša, [cestu] k Ježišovi a k Bohu“.
Děkuji také Vám, eminence – dodal směrem ke kardinálu Sodanovi – za Vaše slova, která se skutečně dotkla srdce: „Cor ad cor loquitur“. Zpřítomnil jste jak chvíli mého kněžského svěcení, tak také moji návštěvu ve Freisingu v roce 2006, kde jsem ji znovu prožil. Mohu pouze dodat, že takto, těmito slovy, jste intepretoval to, co je pro mou vizi kněžství a mou činnost podstatné. Jsem vám vděčná za pouto přátelství, které trvá dodnes a už dlouhou dobu, od střechy ke střeše – připomněl s odkazem na blízkost jejich příbytků vzdušnou čarou) zůstává jakoby přítomné a hmatatelné.
Děkuji Vám, kardinále Müllere, za Vaši práci, kterou věnujete prezentaci mých textů o kněžství, ve kterých se snažím pomáhat také spolubratřím, aby vždy znovu vstupovali do tajemství, v němž se Pán svěřuje našim rukám.
„Eucharistomen“, můj přítel Berger chtěl tenkrát poukázat nejen k dimenzi lidského děkování, ale přirozeně na hlubší slovo, které skrývá a které se objevuje v liturgii, v Písmu, ve slovech „gratias agens benedixit fregit deditque“. „Eucharistomen“ nás odkazuje na onu skutečnost díkuvzdání, na novou dimenzi, kterou jí dal Kristus. On proměnil v díkuvzdání, a tedy v požehnání, kříž, utrpení a všechno zlo světa. A takto zásadním způsobem přepodstatnil život a svět a dal nám – a dává nám každý den – Chléb pravého života, který přemáhá svět díky síle Jeho lásky.. Na záver sa zverme tomuto Pánovmu «ďakujem», aby sme tak skutočne prijali novosť života a napomohli k transsubstanciácii [prepodstatnenie – pozn. red.] sveta: aby nebol svetom smrti, ale života; svetom, v ktorom láska zvíťazila nad smrťou“
Děkuji vám všem. Pán nám všem žehnej!
Děkuji, Svatý otče.“