28.2.2017 Milánsky časopis bezdomovcov priniesol rozhovor s pápežom Františkom
– Vyšiel ďalší rozhovor pápeža Františka, tentoraz v talianskom časopise distribuovanom bezdomovcami, ktorý je neziskovým sociálnym projektom diecéznej katolíckej charity v Miláne.
Svätý Otec odpovedá na otázky o jeho vzťahu k bezdomovcom, o tom, či je vhodné dať almužnu žobrákovi na ulici, ale aj o tom, či prijímanie migrantov nemá nevyhnutné hranice. Na túto tému okrem iného povedal: „To, čo chýba, je práve integrácia. Každá krajina preto musí posúdiť, aký počet je schopná prijať. Nemožno prijímať, ak nie je možnosť integrovania.“
Časopis s metaforickým názvom Scarp de´tenis, čo je hovorové označenie športovej obuvi (tenisky), vznikol v roku 1994 a postupne sa ujal aj v iných talianskych veľkomestách: Turíne, Neapole či Janove.
Proto není divu, že se konverzace odvíjela od papežových bot, prošlapaných a opakovaně podrážených, které v médiích vyvolaly velkou pozornost. Aké náročné je naozaj sa vcítiť do situácie druhého, obrazne „vstúpiť do jeho topánok. Často otročíme svému sobectví“, vysvětluje, zatímco vcítění do druhého člověka vyžaduje „velikou schopnost porozumění, pochopení daného momentu a těžkých situací, „Ak pomyslíme na ľudské osudy, ktoré sú neraz tvorené samotou, potom vstúpiť do topánok druhého znamená službu, pokoru a veľkodušnosť, čo je aj vyjadrením našej potreby, aby nás niekto iný chápal a sprevádzal nás.. Potrebujem, aby niekto vstúpil do mojich topánok Pretože všetci potrebujeme pochopenie, spoločnosť a nejakú radu.
Koľkokrát stretnem človeka, ktorý po tom, ako hľadal útechu u nejakého kresťana, či už laika, kňaza, rehoľnej sestry či biskupa, mi povie: «Áno, vypočul ma, ale ma nepochopil». Pochopiť znamená vstúpiť do topánok toho druhého. A nie je to ľahké. Často sa supluje tento nedostatok veľkosti, bohatstva a ľudskosti pomocou slov. Hovorí sa, radí sa. Ale keď sú to len slová alebo priveľa slov, vtedy chýba táto „veľkosť“, vstúpenie do topánok druhého.“
„Vaša Svätosť, keď stretnete bezdomovca, čo mu poviete ako prvé?“ Na túto otázku Svätý Otec odpovedal takto:
„«Dobrý deň.» «Ako sa máš?» Niekedy si vymeníme zopár slov, niekedy človek vstupuje do vzťahu a vypočuje si zaujímavé príbehy: «Študoval som v jednom kolégiu, bol tam skvelý kňaz…» Niekto by mohol povedať: ale čo ma to zaujíma? Ľudia, ktorí žijú na ulici hneď pochopia, či je u dotyčného ozajstný záujem, alebo či tam je nie zakusovanie spolucítenia, ale bezpochyby poľutovanie. Pri pohľade na bezdomovca sa dá na neho pozrieť ako na človeka, ale dá sa to aj tak, ako keby to bol pes. A oni si tento odlišný spôsob pohľadu všimnú.
Vo Vatikáne je chýrny príbeh o istom bezdomovcovi, poľského pôvodu, ktorý sa zdržiaval najmä na námestí Piazza di Risorgimento v Ríme, nerozprával s nikým, ani z dobrovoľníkmi Charity, ktorí mu večer prinášali teplé jedlo. Len po dlhej dobe sa im pošťastilo, že im vyrozprával svoj príbeh: «Som kňaz, poznám dobre vášho pápeža, študovali sme spolu v seminári».
Zvesť sa dostala k pápežovi Jánovi Pavlovi II., ktorý keď počul meno, potvrdil, že s ním bol v seminári a chcel sa s ním stretnúť. Objali sa po štyridsiatich rokoch a na konci audiencie pápež požiadal, aby ho tento kňaz, jeho bývalý spolužiak, vyspovedal. «Teraz je ale rad na tebe,» povedal potom pápež. A spolužiak zo seminára sa vyspovedal u pápeža.
Vďaka gestu dobrovoľníka, teplému jedlu a nejakému potešujúcemu slovu, láskavému pohľadu, sa tento človek mohol pozbierať a znovu začať normálny život, až sa stal kaplánom v jednej nemocnici. Pápež mu pomohol, toto je zaiste zázrak, ale je to aj príklad toho, že ľudia bez domova majú veľkú dôstojnosť.
Na arcibiskupstve v Buenos Aires pod lávkou medzi vchodom a chodníkom bývala jedna rodina a jeden pár. Stretal som ich každý deň, keď som vychádzal. Pozdravil som ich a vymenil som si s nimi vždy pár slov. Nikdy som nepomyslel poslať ich preč. Ktosi mi hovoril: «Znečisťujú kúriu», ale tá nečistota je vnútri. Myslím si, že sa k ľuďom treba prihovárať s veľkou ľudskosťou, nie akoby nám boli povinní splatiť nejaký dlh, a nezaobchádzať s nimi ako keby boli úbohými psami.“
“Nikoli pokaždé je integrace takto bezproblémová, protože za každým člověkem na ulici se skrývá jedinečný příběh. Avšak bezdomovci neznečišťují naše ulice – špínu máme uvnitř“, říká dále papež s poukazem na řadu ospravedlnění, která vynalézáme, abychom nemuseli dávat almužnu. Je třeba odhlédnout od toho, na co obdarovaný člověk peníze vynaloží, byť by to byl alkohol, který je jeho jediným štěstím. Raději se ptejme sami sebe, čím se ve skrytu obšťastňujeme, radí římský biskup. „Je vždy správné, když pomůžeme, ačkoli nestačí jen vhodit pár drobných do nastavené dlaně. Důležité je gesto – pohlédnout do očí, dotknout se ruky“, vychovává papež ke správné křesťanské almužně.
Jak poukázali redaktoři listu milánských bezdomovců, jejich město vyniká také přijímáním četných migrantů. Mnozí lidé se však ptají, zda přijímat každého bez rozdílu, anebo zda je třeba stanovit určité hranice. Papež v odpovědi vychází z provinění západních kolonizátorů, kteří využívají výchozí země migrantů, aniž by investovali do jejich rozvoje. To jejich obyvatelům dává právo na migraci a také právo na přijetí, k jehož uskutečňování by ale političtí vládci měli přistupovat s jednou křesťanskou ctností – totiž rozvahou. „Konkrétně to znamená přijmout všechny, které je možné přijmout, a zamyslet se nad tím, jak je přijímáme. Přijetí obnáší integraci, a nikoli vyhoštění do ghetta“, zdůrazňuje papež, který integrací rozumí „účast na životě hostitelské země, respektování jejích zákonů a kultury, ale také vyžadování úcty k vlastnímu kulturnímu bohatství“. Právě takto pojímané integrace se dnes nedostává, uzavírá papež, přičemž bez ní nelze migranty přijímat.
Pápež František v rozhovore pre taliansky časopis opísal okrem iného aj argentínsku spoločnosť, kompletne premiešanú z vysťahovalcov rozličného pôvodu. Spomenul tiež perličku o jeho starých rodičoch, ktorí pochádzali z talianskeho Piemontu, keď si s vysťahovaleckým úmyslom kúpili koncom roka 1928 lístok na loď cez Atlantik. Nestihli však načas speňažiť svoj majetok, a tak museli cestu odložiť. To ich zachránilo, keďže loď sa potopila pri brehoch Brazílie. Nalodili sa až na ďalšiu loď 1. februára 1929. „Preto som tu,“ a vyznává se ze své lásky k životu, který pulsuje v ulicích velkoměsta. Jak již opakovaně přiznal v předchozích rozhovorech, právě procházky městem a setkávání s lidmi mu nejvíce schází. Jak dodává, na nejchudších buenosaireských předměstích zaznamenal nejsilnější mezilidskou solidaritu. „Je tam řada problémů, ale chudí lidé vnímají, že potřebují jeden druhého. V jiných čtvrtích, které nechci označit za blahobytné, abych je svým hodnocením ihned neznehodnotil, jsem poznal daleko větší sobectví. V chudinských čtvrtích jsou například drogy mnohem zjevnější, avšak pouze kvůli tomu, že ve vysoce postavených částech města jsou skrytější a užívají se v bílých rukavičkách“, uvedl papež František mimo jiné pro časopis, prodávaný lidmi z ulice v některých italských městech
. –