27.10.2016 Pápežský inštitút Jána Pavla II. pre manželstvo a rodinu na audiencii u Svätého Otca
Papež poukázal na dezorientaci způsobenou výlučným zaměřením na vlastní „já“, která zasahuje základní lidské city a destabilizuje rodinné i společenské vztahy. Tato sebestřednost je v rozporu s plánem Boha, který svěřil svět a jeho dějiny svazku muže a ženy (srov. Gen 1, 28-31). Smlouva mezi nimi ze své podstaty implikuje spolupráci a úctu, velkodušnou oddanost, sdílenou odpovědnost a uznání rozdílnosti, která je obohacením a příslibem, a nikoli důvodem k poddanosti a vyhýbání se povinnostem, pokračoval Svatý otec:
„Uznání důstojnosti muže a ženy s sebou nese spravné docenění jejich vzájemného vztahu. Jak bychom mohli konkrétně poznat základy svého vlastního lidství, nebudeme-li brát v úvahu tuto rozdílnost? K tomuto poznání dochází, když spolu muž a žena rozmlouvají a společně si kladou otázky, mají se rádi a postupují společně ve vzájemné úctě a shovívavosti. Nelze popřít přínos moderní kultury ke znovuobjevení pohlavní rozdílnosti. Proto je rovněž velmi znepokojivé zjištění, že je tato kultura blokovaná tendencí zrušit tuto rozdílnost, místo aby se řešily problémy, které ji umrtvují.“
„Je nevyhnutné sa s čo najväčším zápalom venovať záchrane – povedal by som rehabilitácii – tohto úžasného ,vynálezu’ božského stvorenia. Túto záchranu je treba brať vážne, či už v zmysle doktrinálnom alebo v zmysle praxe, pastorácie a svedectva. Dynamika vzťahu medzi Bohom, mužom a ženou, a ich deťmi, sú zlatým kľúčom k pochopeniu sveta a dejín so všetkým, čo obsahujú“. A konečně slouží též k pochopení čehosi hlubokého, co se nachází v lásce samého Boha. Dokážeme myslet takto »velkolepě«? Jsme přesvědčeni o moci života, kterou tento Boží plán nese v lásce ke světu? Dokážeme vytrhnout nové generace z rezignovanosti a získat je pro tento smělý plán?“
Zároveň je třeba připustit, že také tento poklad neseme v nádobách hliněných“,:„Milosť existuje, ale aj hriech. Naučme sa preto nerezignovať kvôli ľudskému zlyhaniu, ale podporujme záchranu stvoriteľského plánu za každú cenu. Je správne uznať, že sme niekedy «prezentovali príliš abstraktný teologický ideál manželstva, takmer umelo vykonštruovaný, vzdialený od konkrétnej situácie a skutočných možností rodín takých, aké sú. Táto prílišná idealizácia – najmä keď sme neprebúdzali dôveru v milosť – nespôsobila, že by manželstvo pôsobilo príťažlivejšie a lákavejšie, ale skôr naopak» (Posynodálna apoštolská exhortácia Svätého Otca Františka Amoris laetitia, 36)“.
Rodiny, ze kterých se skládá Boží lid, tvoří Pánovo Tělo svou láskou, jsou povolány stále více si uvědomovat dar milosti, který v sobě nesou, a být hrdé na to, že jej mohou dávat k dispozici všem chudým a opuštěným, kteří již nedoufají, že by ho mohli objevit či znovu nalézt. Pastoračním tématem dneška není pouze »vzdálenost« mnohých od ideálu a praktikování křesťanské pravdy o manželství a rodině; ještě zásadnějším se stává téma »blízkosti« církve: totiž blízkosti novým generacím manželů, aby je požehnání jejich svazku stále více utvrzovalo a doprovázelo, a blízkosti situacím, v nichž se projevila lidská slabost, aby je milost mohla zachránit, znovu oživit a uzdravit. Nerozlučitelný svazek církve s jejími dětmi je nejprůzračnějším znamením věrné a milosrdné Boží lásky.“Svätý Otec na záver povzbudil členov Pápežského inštitútu Jána Pavla II. pre manželstvo a rodinu slovami, že „teológia a pastorácia idú ruka v ruke“a dodal: „Taká teologická doktrína, ktorá sa nenechá viesť a stvárňovať evanjelizačným zámerom a pastoračnou starostlivosťou Cirkvi je rovnako nemysliteľná ako taká pastoračná činnosť Cirkvi, ktorá by nevedela čerpať z pokladu zjavenia a zo svojej tradície v prospech lepšieho pochopenia a odovzdávania viery“
Tento úkol vyžaduje zakořeněnost v radosti víry a v pokorné a radostné službě církvi. ..Živá Církev, v níž žijeme, krásná Církev, k níž náležíme, Církev jediného Pána a jediného Ducha, které se odevzdáváme jako „služebníci neužiteční“ (srov.Lk 17,10), přinášející své nejlepší dary. Církev, kterou milujeme, aby ji všichni mohli milovat. Církev, v níž se cítíme milováni víc než si zasloužíme, a pro niž jsme připraveni s dokonalou radostí přinášet oběti. Kéž nás Bůh doprovází na této cestě společenství, na níž se společně vydáváme. A kéž už od nynějška žehná velkorysosti, s níž se chystáte rozsévat v brázdách, které vám jsou svěřeny.“