27.1.2015 Bolo zverejnené pápežovo posolstvo k Pôstnemu obdobiu 2015
„Posilnite si srdcia“ (Jak 5,8) – tento citát z Jakubovho listu je názvom tohtoročného posolstva pápeža Františka na Pôstne obdobie , ktoré sa tento rok začne Popolcovou stredou 18. februára.
„Jedna z najurgentnejších výziev, pri ktorej sa chcem pristaviť v tomto posolstve, je globalizácia ľahostajnosti“, píše Svätý Otec, pričom zdôrazňuje, že Boh „k nám nie je ľahostajný. Každý z nás mu leží na srdci, pozná nás po mene, stará sa o nás a hľadá nás, keď ho opustíme. Zaujíma ho každý z nás; jeho láska mu nedovolí byť ľahostajným k tomu, čo sa s nami deje. No stáva sa, že keď sa my máme dobre a cítime sa pohodlne, iste zabúdame na druhých (čo Boh Otec nikdy nerobí), nezaujímajú nás ich problémy, ich utrpenia a nespravodlivosti, ktoré znášajú… naše srdce upadá do ľahostajnosti… Tento egoistický postoj ľahostajnosti dnes nadobudol svetový rozmer, a to až do takého bodu, že môžeme hovoriť o globalizácii ľahostajnosti“.
Pápežovo posolstvo je rozdelené do troch častí. Preto, aby sa Boží ľud nestal ľahostajným a neuzavrel sa do seba, Svätý Otec v posolstve ponúka meditáciu o Cirkvi, o farnostiach a spoločenstvách a o veriacom ako jednotlivcovi.
Prvý bod o Cirkvi nesie titul z úryvku Prvého listu Korinťanom: «Ak teda trpí jeden úd, trpia spolu s ním všetky údy» (1Kor 12,26). Pápež František v
ňom zdôrazňuje, že Božia láska je to, čo „láme túto smrteľnú uzavretosť do seba samých, ktorou je ľahostajnosť“. Cirkev nám Božiu lásku ponúka „prostredníctvom svojej náuky a predovšetkým prostredníctvom svojho svedectva.“ Svedčiť však môžeme len o niečom, čo sme predtým sami zažíli, preto – ako sa píše v posolstve –,„kresťan je ten, kto dovolí Bohu, aby ho zaodel do svojej dobroty a milosrdenstva, aby ho zaodel do Krista, aby sa tak ako on stal služobníkom Boha a ľudí“. Umývat nohy druhým může pouze ten, komu nejprve umyl nohy Kristus. Pouze takový člověk „má s Kristem podíl“ (Jan 13,8), a může tak sloužit druhým. Postní doba je tudíž příhodná k tomu, abychom si dali posloužit od Krista a tím se mu připodobňovali. Církev je společenstvím svatých ve smyslu společenství mezi svatými osobami a společenství se svatými věcmi, píše dále Svatý otec a zejména vyzdvihuje hledisko společného vlastnictví: V tomto společenství nikdo nic nevlastní pouze pro sebe, nýbrž to, co má, patří všem.
„Pôstne obdobie je vhodným obdobím k tomu, aby sme sa nechali Bohom obslúžiť a stali sa tak jemu podobným. K tomu dochádza vtedy, keď počúvame Božie slovo a keď prijímame sviatosti, obzvlášť Eucharistiu. V nej sa stávame tým, čo prijímame: Kristovým telom. V tomto tele ľahostajnosť, ktorá – ako sa zdá – sa často zmocňuje našich sŕdc, nemá miesto. Lebo kto je z Krista, patrí k jednému telu a v ňom nie sme ľahostajní jeden k druhému.“
Církev je společenstvím svatých ve smyslu společenství mezi svatými osobami a společenství se svatými věcmi, píše dále Svatý otec a zejména vyzdvihuje hledisko společného vlastnictví: V tomto společenství nikdo nic nevlastní pouze pro sebe, nýbrž to, co má, patří všem
«Kde je tvoj brat?» – tak znie titul druhého bodu týkajúceho sa farností a spoločenstiev. Jsme skutečně tělem, které pečuje o své nejslabší, chudé a nepatrné členy? Nebo se utíkáme do všeobecnosti lásky, která se angažuje daleko ve světě, avšak zapomíná na žebráka Lazara před vlastními dveřmi (Lk 16,19-31. „Dokážu tieto cirkevné spoločenstvá zakúšať to, že tvoria časť jediného tela? Tela, ktoré spoločne prijíma a zdieľa to, čo Boh chce darovať?…“, kladie si v posolstve otázky pápež František. Zároveň naznačuje dva spôsoby, ako možno prekročiť hranice viditeľnej Cirkvi: jedným je spojenie v modlitbe s nebeskou Cirkvou. Nebeská církev neslaví vítězství kvůli tomu, že by se obrátila zády k utrpení světa a sama by se radovala. Svatí se spíše mohou radovat z definitivní porážky lhostejnosti, nenávisti a tvrdosti srdce. Dokud však toto vítězství lásky nepronikne celý svět, kráčí s námi svatí jako poutníci. Na druhé straně je každé křesťanské společenství povoláno, aby vykročilo do okolní společnosti, k chudým a vzdáleným lidem. Církev následuje Ježíše Krista po cestě, která ji každodenně dovádí až na konec země (Sk1,8). Takto můžeme v každém bližním vidět bratra či sestru, pro které Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Co jsme obdrželi, máme také pro ně. A rovněž tak tito bratři jsou darem pro církev a celé lidstvo. „Drahí bratia sestry, ako len túžim, aby sa miesta, kde sa prejavuje Cirkev, naše farnosti a osobitne spoločenstvá, stali ostrovmi milosrdenstva uprostred mora ľahostajnosti!“, píše v pôstnom posolstve Svätý Otec.
Tretí bod zameraný na veriaceho jednotlivca nesie rovnaký názov ako aj celé posolstvo: „Posilnite si srdcia“ (Jak 5,8). Svätý Otec v ňom osobitne 13. a 14. marca vyzýva celú Cirkev k iniciatíve „24 hodín pre Pána“, ktorá chce do centra novej evanjelizácie postaviť sviatosť zmierenia.
Co dělat, abychom se nedali vtáhnout do víru děsu a bezmoci, které jsou plodem děsivých zpráv a výjevů lidského utrpení? Svatý otec radí ke třem postojům: za prvé, k modlitbě ve společenství s pozemskou a nebeskou církví, a za druhé ke konkrétním gestům lásky. A konečně, jak doplňuje za třetí, pro nás utrpení druhých lidí znamená výzvu k obrácení. Jestliže totiž budeme pokorně prosit o Boží milost a přijmeme omezenost vlastních možností, posílíme svou důvěru v nekonečné možnosti Boží lásky. A budeme moci odolávat ďábelskému pokušení, které nás utvrzuje v tom, že můžeme spasit sebe i svět.
„K tomu, aby sme prekonali ľahostajnosť a naše predstieranie všemohúcnosti, chcel by som, aby všetci prežívali tento čas pôstneho obdobia ako cestu formácie srdca, ako povedal aj Benedikt XVI. (enc. Deus caritas est, 31). Mať milosrdné srdce neznamená mať slabé srdce. Ten, kto chce byť milosrdný, potrebuje srdce silné, pevné, uzavreté pred pokušiteľom, no otvorené voči Bohu. Srdce, ktoré sa nechá preniknúť Duchom a nechá sa priviesť na cesty lásky, ktoré vedú k bratom a sestrám. Srdce chudobné, ktoré pozná svoju vlastnú chudobu a nasadzuje sa pre druhého. Z toho důvodu se o letošním postu modleme: „Přetvoř naše srdce podle Srdce svého“