26.6.2016Promyslet jinou formu EU, být kreativní
říká papež František na tiskové konferenci při návratu z Arménie
Arménskému národu přeji, aby nalezl „spravedlnost a mír“, Evropě pak, aby dospěla k nové jednotě po brexitu, řekl papež František v dialogu s novináři během zpátečního letu z Jerevanu do Říma. Tisková konference se dotkla i dalších témat – od ekumenických vztahů a přítomnosti emeritního papeže ve Vatikánu přes ustavení komise o jáhenské službě žen až po termín „genocida“, který papež během arménské cesty opakovaně neváhal užít. První otázku jako obvykle kladl zástupce hostitelské země, Arthur Grygorian z arménské veřejnoprávní televize.
“Svatý otče, je známo, že máte arménské přátele a že jste měl kontakty s arménskou komunitou v Argentině. Za poslední tři dny jste se takříkajíc dotknul arménského ducha. Co cítíte a vnímáte? Jaké poselství máte pro nás, Armény, a jak se modlíte za naši budoucnost?“
1. O vztahu k arménské mentalitě
Papež: „Hm, nejprve tedy mysleme na budoucnost a pak se vraťme do minulosti. „Prajem tomuto národu spravodlivosť a mier. A za to sa modlím, lebo je to odvážny ľud. Viem, že mnohí sa o to usilujú a to ma teší. Minulý týždeň, keď som videl fotografiu prezidenta Putina s oboma prezidentmi, arménskym i azerbajdžanským: rozprávajú sa medzi sebou. A tiež čo sa týka Turecka:[arménsky] prezident vo svojom úvodnom príhovore hovoril jasne. Mal odvahu povedať: ‚Dohodnime sa, odpusťme si a pozerajme sa do budúcnosti’. To je veľká odvaha! Ľud, ktorý toľko trpel vo svojej histórii, [bola to] predovšetkým viera, viera ho udržala na nohách“.
Obrazem arménského národa, který mi přišel na mysl, když jsem se dnes modlil, je skálopevný život a mateřská něha. Tento národ nesl kříže – avšak kříže z kamene, které jsou dodnes viditelné! – nikdy ale neztratil něhu, umění, hudbu – ony tak stěží pochopitelné čtvrttóny – a velikou genialitu… Národ, který ve svých dějinách hodně vytrpěl a pouze víra jej udržela na nohou. Skutečnost, že Arménie byla první křesťanská země, totiž není postačující – byla to první křesťanská země, protože jí Pán požehnal, protože měla světce, svaté biskupy, mučedníky…Proto si v projevech odporu nasadila takříkajíc kamennou kůži, ale nikdy neztratila něhu mateřského srdce, protože Arménie je také matka. Tolik k druhé části otázky a nyní přejděme k první. Ano, s Armény jsem měl mnoho kontaktů, chodil jsem na jejich bohoslužby. Měl jsem mnoho arménských přátel a – přestože to většinou ve volném čase nedělám – chodil jsem k nim na večeři – a ty jsou u vás vydatné! Jsem velkým přítelem jak arcibiskupa Kissaga Mouradiana z arménské apoštolské církve, tak katolického arcibiskupa Boghossiana. Jak jsem v té době pochopil, je pro vás důležitější příslušnost k arménskému národu, než příslušnost k jedné či druhé církvi. Dnes mne pozdravil jeden Argentinec z arménské rodiny, kterého tamní arcibiskup při bohoslužbě vždy posadil vedle mne, aby mi vysvětloval obřad anebo slova, kterým jsem nerozuměl. Jedna, dva, tři – začněme od trojky…Thank you.“
S dalším dotazem vystoupila arménská novinářka Jeanine Paloulianová z listu frankofonní diaspory „Nouvelles d´Armenie“:
“Svatý otče, při ekumenickém modlitebním setkání jste mladé lidi vyzval, aby se zasadili o smíření Arménie s Tureckem a Ázerbájdžánem. Chtěla bych se vás zeptat – vzhledem k tomu, že se chystáte také do Ázerbájdžánu – jak nám Svatý stolec může konkrétně pomoci, abychom v tomto směru pokračovali. Jaká jsou tu konkrétní znamení? Učinil jste je v Arménii, jaká učiníte v Ázerbájdžánu?“
2. O smíření Arménie s Tureckem a Ázerbájdžánem
Papež: „ „Azerbajdžancom budem hovoriť pravdu, o tom, čo som videl a čo cítim.Rovnako aj ich povzbudím. Stretol som sa s azerbajdžanským prezidentom a hovoril som s ním. A poviem tiež, že nezmieriť sa pre kúsok zeme – lebo to nie je veľká vec – znamená niečo zlé, nie je tak? Poviem to však všetkým: Arménom a Azerbajdžancom. Možno sa nezhodnú na spôsoboch, ako uzavrieť mier a na tom treba pracovať. Viac neviem čo povedať. Poviem to, čo mi v tom momente príde na srdce, ale vždy pozitívne, snažiac sa nájsť riešenia, ktoré sú schodné, ktoré napredujú“.
Poté se ujal slova Jean-Louis de la Vaissière z agentury France Presse, který promluvil také jménem Sébastiena Maillarda z deníku La Croix. Oba odcházejí z místa vatikánských korespondentů.
“Chtěli bychom vám ze srdce poděkovat za jarní vánek, který proudí církví. A pak jedna otázka: Proč jste se při promluvě v prezidentském paláci rozhodl, že doplníte slovo „genocida“? Myslíte si, že je užitečné, aby v souvislosti s touto bolestnou otázkou zavládl v oné komplikované oblasti pokoj?“
3. O genocidě
Papež: „ V Argentíne, keď sa hovorilo o arménskom vyhladzovaní, vždy sa používalo slovo ‚genocída’. Nepoznám iné [slovo]. V katedrále v Buenos Aires na treťom oltári naľavo sme položili kríž zo skaly pripomínajúci ‚arménsku genocídu’. Prišiel arcibiskup – dvaja arménski arcibiskupi, katolícky a apoštolský, a inauguroval ho… Nikdy som nepoznal iné slovo. A s týmto slovom som prišiel do Ríma, kde počujem iné slovo: ‚Veľké zlo’ alebo ‚strašná tragédia’, ale v arménčine, čo neviem vysloviť… Keď som minulý rok pripravoval príhovor, všimol som si, že sv. Ján Pavol II. [tiež] použil toto slovo: použil obe slová: ‚Veľké zlo’ a ‚genocída’. A ja som vtedy v úvodzovkách citoval to slovo. Nedopadlo to dobre, turecká vláda vydala vyhlásenie a za pár dní stiahla do Ankary veľvyslanca, ktorý sa opäť vrátil… Odpoviem, prečo som [slovo genocída – pozn. red.] doplnil. Keď som počul príhovor [arménskeho] prezidenta a k tomu moja minulosť, čo sa týka tohto slova a to, že som už toto slovo minulý rok použil verejne na Námestí sv. Petra, znelo by veľmi divne nepovedať to isté… Toto slovo som však nikdy nepovedal urážlivo, skôr objektívne“.
Chtěl jsem nicméně zdůraznit ještě něco jiného a domnívám se, že jsem řekl: „Při této genocidě, stejně jako při dalších dvou, velké světové mocnosti odvracely zrak“. V tom spočívá obvinění. Za druhé světové války měly některé mocnosti fotografie železniční trati, která vedla do Auschwitz – mohly ji bombardovat, ale neudělaly to. Dám příklad – proč nikdo nemluví o arménské genocidě v kontextu první světové války a v rámci druhé světové války se mluví o střetu Hitlera se Stalinem a Jaltské konferenci, ale nikoli o lágrech?
To je nutné vyzdvihnout a klást historické otázky: Proč jste to vy, mocnosti, neudělaly? Neobviňuji, ptám se…Je to zajímavé – pohledy byly upřené na válku a mnoho dalšího, ale onen národ? A pak – nevím, zda je to pravda, a velmi by mne těšilo, kdybych se to dozvěděl – Hitler prý pronesl, když pronásledoval Židy: „Kdo si dnes vzpomene na Armény? Připravme stejný konec Židům!“. Možná to není pravda, nýbrž pouhý klep, v každém případě jsem to zaslechl. Ať se tím zabývají historici a zjistí, zda je to tak. Myslím, že jsem odpověděl. Ono slovo (genocida) jsem však nikdy neřekl v urážlivém duchu, spíše ve snaze o objektivitu.“
Elisabetta Piqué z latinskoamerického deníku La Nación přiměla papeže okomentovat nedávný rozhovor s osobním sekretářem Benedikta XVI., mons. Gänsweinem, který mluvil o sdílení petrovské služby mezi aktivním a kontemplativním papežem. „Jsou tedy dva papežové?“ – zeptala se.
O Benediktu XVI.
Papež: „V církvi byla doba, kdy existovali tři papežové! Nečetl jsem zmíněné tvrzení, protože jsem neměl čas. Benedikt je emeritní papež. On sám 11. února (2013) jasně řekl, že 28. února odstupuje a že odchází do ústraní, aby pomáhal církvi modlitbou. Benedikt XVI. žije v klášteře a modlí se. Mnohokrát jsem jej byl navštívit nebo mu telefonoval.. Před několika dny mi poslal dopis, který nese jeho podpis a ve kterém mi přeje šťasnou cestu. A jednou či vícekrát jsem řekl, že považuji za milost mít v domě „moudrého dědu. Řekl jsem to i před ním a on se tomu směje. On je pro mne emeritní papež a moudrý „děd“. Je to muž, který mi hlídá záda svojí modlitbou. Nikdy nezapomenu na onu promluvu, kterou měl 28. února (2013). »Jeden z vás se určitě stane mým nástupcem, kterému již nyní slibuji poslušnost« – řekl a tak učinil. Potom jsem slyšel, ale nevím, zda je to pravda – zdůrazňuji, že jsem slyšel, možná jsou to řeči, ale odpovídají jeho charakteru – že totiž někdo si k němu přišel stěžovat: „Tenhleten nový papež atd.“ A on je vyprovodil ven! Tím nejlepším bavorským stylem: slušně, ale vyprovodil je: Pokud to není pravda, tak je to také dobře. Tento muž je však takový, je to správný, čestný a poctivý muž. Emeritní papež. Nevím, jestli si vzpomínáte, jak jsem jednou veřejně poděkoval – bylo to myslím také na palubě letadla – za to, že Benedikt otevřel dveře pro emeritního papeže. Před sedmdesáti lety neexistovali emeritní biskupové. Dnes už jsou. Copak lze spolu s prodlužováním věku mít v církvi úřad i v pokročilém věku a se zdravotními obtížemi? A on odvážně, s odvahou, modlitbou, věděním a teologií rozhodl otevřít tyto dveře. A myslím, že je to pro církev dobré. Je však jen jeden papež. A dále – snad – jako u emeritních biskupů – neříkám, že jich bude mnoho, ale možná budou dva či tři emeritní papežové. Pozítří (v úterý 28.6.) bude 65. výročí jeho kněžského svěcení. Bude tam také jeho bratr Georg (jeho přítomnost ještě není potvrzena – pozn. vatikánského tiskového střediska), protože byli svěceni oba společně. A bude se konat malá připomínka spolu s představenými vatikánských úřadů a pár lidmi, jak si přeje. Tak to přijal, byť velmi zdráhavě, a já tam budu také. A něco také řeknu o tomto velkém muži modlitby, odvahy, kterým je emeritní, nikoli druhý papež. Je věrný svému slovu a je to Boží muž. Je velice inteligentní a pro mne je moudrý „děd“ v domě.“
Alexej Bukalov z ruské agentury Itar-Tass začal svoji otázku poděkováním za první návštěvu papeže na bývalém sovětské území. Jeho otázka se týkala všepravoslavného sněmu, jehož konání papež velice vítal také na setkání s patriarchou Kirillem. „Co soudíte o tomto sněmu v dnešní situaci?“ – zeptal se.
5. O všepravoslavném sněmu
Papež: „Můj úsudek je pozitivní! Byl to krok vpřed. Ne na sto procent, ale krok vpřed. Důvody proč někteří chybějí, jsou míněny upřímně, a časem mohou být vyřešeny. Ti čtyři, kteří se neúčastnili, chtěli sněm odložit na později. Myslím však, že první krok dělají, jak mohou. Jako děti, které nejprve chodí, jak mohou: po čtyřech, a nakonec učiní první kroky. Já jsem rád. Mluvili jsme o mnoha věcech. Myslím, že výsledek je pozitivní. Pouhá skutečnost, že se tyto autokefální církve sešly, aby si ve jménu pravoslaví pohlédly do tváří, společně se modlily, mluvily spolu, možná prohodily nějakou anekdotu. To je velice pozitivní. Děkuji Pánu. Příště se sejdou ve větším počtu. Buď požehnán Pán!“
Edward Pentin, national Catholic Register:
Svatý otče, zdá se, že stejně jako Jan Pavel II. podporujete Evropskou Unii: chválil jste evropský projekt, když jste nedávno přebíral Cenu Karla Velikého. Budí ve vás obavy to, že by Brexit mohl vést k desintegraci Evropy a možná i k válce?
6. Brexit
Papež: „Vojna už v Európe je! A potom existujú rozdelenia a to nielen v Európe, ale aj v samotných krajinách. Spomeňte si na Katalánsko, pred rokom na Škótsko… Nehovorím, že tieto rozdelenia sú nebezpečné, musíme ich však študovať dobre a ešte pred tým, než sa urobí krok vpred za rozdelenie, rozprávať sa medzi sebou a hľadať schodné riešenia Nezkoumal jsem podrobně, jaké důvody vedly k tomu, že se Spojené království odhodlalo k tomuto rozhodnutí. Některá rozhodnutí toho druhu – a myslím, že jsem o tom už kdesi mluvil – rozhodnutí o nezávislosti, jsou vedena touhou po emancipaci. Například všechny latinskoamerické země či africké státy se osamostatnily od madridské či lisabonské koruny, nebo v Africe od Paříže, Londýna, od Amsterodamu, Indonézie v první řadě… Emancipace je pochopitelnější, protože ji motivuje jistá kultura, určitý způsob myšlení. Oproti tomu při secesi (odtržení části území státu a vznik státu nového) – a nemluvím ještě o Brexitu – mám na mysli Skotsko, jde o to, čemu se začalo říkat „balkanizace“ – a nechci nikoho urazit, používám pouze slovo, které užívají politici. Nechci se nijak dotknout Balkánců! Jde tu v podstatě o secesi, nikoli emancipaci, a na jejím pozadí jsou různá podání skutečnosti, kultury, nedorozumění, ale také mnoho dobré vůle. Jednu věc bych chtěl říci jasně . Pre mňa je jednota vždy viac než konflikt: vždy! Avšak existujú rôzne spôsoby jednoty a bratstvo je lepšie než nepriateľstvo alebo odcudzenie sa. Mosty sú lepšie než múry. Toto všetko by nás malo primať k uvažovaniu. Jednotlivá země se může na věc dívat tak, že je v Evropské unii, ale chce si zachovat některé své věci, svou vlastní kulturu. Evropská unie by v sobě měla nalézt sílu – a nyní se dostávám k Ceně Karla Velikého – kterou měla ve svých počátcích. .. Krok, ktorý by mala Európska únia urobiť, aby znova našla silu, ktorú mala pri svojich začiatkoch je krok kreativity a tiež ‚zdravého rozdelenia’: to znamená dať viac nezávislosti, dať viac slobody európskym krajinám. Myslieť inou formou jednoty: byť kreatívni. Jde o kreativitu v nacházení pracovních míst, v hospodářství. Dnešní tekutá ekonomie v Evropě má za následek, že například v Itálii 40% mladých lidí od pětadvaceti let nemá práci! Něco v té mohutné Unii nefunguje, ale nevylévejme s vaničkou i dítě… Snažme se věci zachraňovat a znovu vytvářet, protože nové tvoření lidských věcí – a také naší osobnosti, je proces, který má probíhat neustále. Dospívající člověk není totéž co dospělý nebo starý: je tímtéž i není tímtéž, neustále se znovu utváří. A to mu dává život a chuť žít, dává mu to plodnost. A to chci zdůraznit: dvě klíčová slova pro Evropskou unii dnes jsou kreativita a plodnost. V tom je výzva. Tak to přinejmenším vidím já.“
Tilamann Kleinjung – Adr (německý státní rozhlas):
Svatý otče, mluvil jste dnes o darech, které církve společně sdílí. Za čtyři měsíce pojedete do Lund připomenout 500. výročí reformace. Myslím, že by to mohla být vhodná chvíle nemluvit pouze o zraněních na obou stranách, ale uznat dary reformace a možná také – a to je heretická otázka – zrušit nebo odvolat exkomunikaci Martina Luthera či příležitost k nějaké podobné rehabilitaci.
7. O reformaci
Papež: „Myslím si, že úmysly Martina Lutera neboli pomýlené: bol to reformátor, možno niektoré metódy neboli správne, ale v tom čase… vidíme, že Cirkev nebola práve nasledovaniahodným vzorom: v Cirkvi bola korupcia, svetskosť, pripútanosť k peniazom a moci. A preto [Martin Luter] protestoval. Byl inteligentní a rozhodl se udělat krok vpřed, když si ospravedlnil důvody svého počínání.
Dnes luteráni a katolíci, protestanti a všetci sa zhodujeme na učení o ospravedlnení (ospravodlivení): v tomto tak dôležitom bode sa nepomýlil. On vytvořil lék pro církev a tento lék se konsolidoval ve status quo, v disciplínu, způsob jak věřit, jak pracovat, v liturgickou praxi. Nebyl sám, byl tady Zwingli, Kalvín – a kdo stáli za nimi? Světští vládci: „cuius regio eius religio“. Musíme se přenést do onoho historického okamžiku, jsou to dějiny, které není snadné pochopit. Není to snadné a věci se vyvíjely dále. Dnes je dialóg na veľmi dobrej úrovni a myslím si, že dokument o ospravedlnení je jedným z najbohatších ekumenických dokumentov. Jsou tady však rozdělení, která si nesou jednotlivé církve. V Buenos Aires byly dva luteránské církve a každá měla svůj pohled na věc, v samotné luteránské církvi není jednota. Sice se respektují, mají se rády (ale nedívají se na věci stejně).Rozdielnosť je to, čo nám zrejme všetkým spôsobilo toľko zla a dnes sa snažíme znovu vydať na cestu, aby sme sa stretli po 500 rokoch. Ja si myslím, že sa musíme spoločne modliť: modliť sa! Preto je modlitba dôležitá. Po druhé:pracovať pre chudobných, pre prenasledovaných, pre toľkých ľudí, čo trpia, pre utečencov. Pracovať spoločne a modliť sa spoločne. A nech teológovia spoločne študujú, hľadajú… Je to však dlhá cesta, dlhočizná. Raz som povedal vtipkujúc: ‚Viem, kedy nastane deň plnej jednoty. Bude to deň po tom, ako príde Syn človeka! Lebo to sa nevie… Duch Svätý dá tú milosť’.
Avšak medzitým sa treba modliť, milovať sa a spoločne pracovať, predovšetkým pre chudobných, pre ľudí, ktorí trpia, pre mier a toľko ďalších vecí“.
. Modlitba je důležitá. Za druhé: pracovat společně pro chudé, pronásledované, pro mnoho lidí, kteří trpí, pro uprchlíky. Pracovat společně a společně se modlit. A teologové by měli společně zkoumat a hledat – ale to je dlouhá, předlouhá cesta. Jednou jsem v žertu řekl, že vím, kdy nadejde okamžik plné jednoty. „Den po příchodu Syna člověka!“… Není známo, kdy nám Duch svatý dá tuto milost. Než k tomu dojde, musíme se modlit, mít se rádi a pracovat společně, především pro chudé, pro trpící, pro mír a mnoho dalších věcí. Postupovat proti zneužívání lidí… Je mnoho věcí, ve kterých pracujeme ruku v ruce.“
Cécile Chambraud – Le Monde:
Svatý otče, před několika týdny jste mluvil o komisi, která by se zabývala tématem diákonek. Chtěla bych se zeptat, zda tato komise už vznikla a jaké otázky bude řešit. A další věc: stává se, že komise slouží k tomu, aby se na problémy pozapomnělo. Není to také tento případ?
8. O diákonkách a ženách vůbec
Papež: Jeden argentinský prezident říkal – a radil v tom smyslu dalším prezidentům – že pokud nechceš, aby se něco vyřešilo, máš vytvořit komisi! První, kdo byl touto zprávou překvapen, jsem byl já, protože rozhovor s řeholnicemi, který byl natočen a posléze zveřejněn v Osservatore Romano, byl v této věci úplně o něčem jiném: »Slyšely jsme, že v prvních stoletích existovaly jáhenky. Je možné toto téma prozkoumat? Ustanovit komisi?…« Nic víc. Takto se zeptaly, zdvořile a nejen zdvořile, ale také s láskou k církvi, jakou mají zasvěcené ženy. Já jsem pak vyprávěl, že jsem znal jednoho syrského teologa, který už zemřel a který připravil kritické vydání sv. Efréma v italštině. Jednou jsem s ním mluvil o diákonkách – když jsem přijížděl (do Říma) ubytovával jsem se na Via della Scrofa, kde on bydlel – a při snídani mi jednou řekl: »Ano, ale nevíme dobře, kým byly, zda měly svěcení….« Zcela jistě šlo o ženy, které pomáhaly biskupovi a pomáhaly mu ve třech věcech: za prvé při křtu žen, protože se křtilo ponořením, dále při pomazání žen před a po křtu a za třetí – a to působí úsměvně – když přišla žena za biskupem se střížností, že ji muž bije, biskup povolával některou z těchto diákonek, která prohlédla tělo ženy a hledala podlitiny, které by její slova dokázaly. Toto jsem řekl: »zda lze prostudovat« – »Ano, řeknu na Kongregaci pro nauku víry, aby se ustanovila tato komise«. A den na to (v novinách) čtu, že církev otevírá bránu jáhenkám! Opravdu jsem se trochu rozčílil na média, protože tohle není předávání pravdy lidem. Mluvil jsem s prefektem Kongregace pro nauku víry, který mě upozornil, že existuje studie (na toto téma) připravená Mezinárodní teologickou komisí v osmdesátých letech. Pak jsem hovořil s předsedkyní vyšších představených a řekl jsem jí: »Zašlete mi prosím seznam osob, které by podle vás mohly zasedat v této komisi.« A tento seznam mi přišel a podobný mi zaslal také prefekt. Nyní leží na mém psacím stole, abych sestavil tuto komisi. Myslím, že v 80. letech bylo toto téma dobře prostudováno a nebude tedy obtížné vrhnout světlo na tuto záležitost. Je tu však ještě jiná věc. Před rokem a půl jsem ustanovil komisi teoložek, které pracovali s kardinálem Rylkem (předsedou Papežské rady pro laiky) a udělaly pěkný kus práce. Myšlení žen je totiž velmi důležité. Pro mne není ani tak důležitá funkce, jakou žena zastává, jako její způsob myšlení. Žena myslí jinak než muž. A nelze dospět k dobrému rozhodnutí, k dobrému a spravedlivému, aniž by se vyslechl hlas žen. V Buenos Aires jsem se někdy radil se svými poradci, vyslechl jsem (jejich názor) na určité téma a pak jsem si zavolal nějaké ženy a ty viděli věci v jiném světle. A bylo to velice obohacující – a rozhodnutí pak bylo velmi přínosné a krásné. Chtěl bych se setkat s těmito teoložkami, které udělaly kus práce, která se ale teď zastavila, protože na dikasteriu pro laiky nyní probíhá změna, trasformuje se. A já tak trochu čekám, až toto proběhne, abychom pokračovali v této druhé fázi práce nad otázkou diákonek. Další věc ohledně žen- teologžek – a to bych chtěl zdůraznit: důležitější pochopit ženský způsob myšlení a pohledu na věci než funkce, kterou žena zastává. A zopakuji to, co vždycky říkám: Církev je žena je to „ona“. A není to „stará panna“, je to žena vdaná s Božím Synem, jejím Ženichem je Ježíš Kristus. Přemýšlejte o tom a pak mi řeknete, k čemu jste dospěla…“
Cindy Wooden – CNS, katolická agentura v USA
V minulých dnech německý kardinál Marx mluvil na velké a významné konferenci v Dublinu o církvi v moderním světě. Řekl tam, že katolická církev se má omluvit homosexuální komunitě, za marginalizaci těchto lidí. Ve dnech, které následovali po masakru v Orlandu, leckdo mluvil o tom, že křesťanská komunita má něco společného s nenávistí k těmto lidem. Co si o tom myslíte?
9. Omluvit se homosexuálům?
Papež: Zopakujem to, čo som už povedal počas prvej cesty a zopakujem tiež to, čo hovorí Katechizmus Katolíckej cirkvi: aby sa nediskriminovali, že musia byť rešpektovaní, že ich treba pastoračne sprevádzať. Môžu sa odsúdiť, nie pre ideologické motívy, ale pre motívy, povedzme, politického správania, isté prejavy trochu príliš urážlivé pre druhých. Tieto veci však nemajú nič spoločné s problémom: ak je problém človek, ktorý je v takom stave, ktorý má dobrú vôľu a hľadá Boha, kto sme my, aby sme ho súdili? Musíme [ľudí] dobre sprevádzať, podľa toho, čo hovorí Katechizmus. Potom tu sú tradície v niektorých krajinách, v niektorých kultúrach, ktoré inak zmýšľajú o tomto probléme. Ja si myslím, že Cirkev by nemala prosiť o odpustenie len tohto človeka, ktorý je homosexuál, ktorého zranila, ale má prosiť o odpustenie aj chudobných, ženy a deti využívané ako pracovná sila; má prosiť o odpustenie, že dala požehnanie toľkým zbraniam. Cirkev má prosiť o odpustenie, jak řekl ten kardinál „marxista“ (dodal se smíchem o kardinálovi Marxovi – pozn.překl.) že sa toľkokrát nezachovala – a keď hovorím «Cirkev», rozumiem pod tým kresťanov; Cirkev je svätá, hriešni sme my! – kresťania majú žiadať o odpustenie za mnohé rozhodnutia, rodiny. Ako dieťa si spomínam na kultúru v Buenos Aires, zatvorenú katolícku kultúru: odtiaľ pochádzam… Do rozvedenej rodiny nebolo možné vstúpiť: hovorím o období pred 80 rokmi.
. Jako křesťané se musíme omluvit za mnoho věcí, nejen za toto. Jde o odpuštění a nejen omluvu! „Odpouštím, Pane!“ – to je slovo, na které zapomínáme. Nyní jsem tu za pastýře, a proto kážu! Je to pravda, mnohokrát kněz vystupoval jako pán a ne jako otec, kněz, který deptá a nikoli kněz, který objímá, odpouští, těší…. Ale takových je také mnoho! Mnoho nemocničních kaplanů, vězeňských kaplanů, mnoho svatých! Ale na ty není vidět, protože svatost je cudná, skrývá se. Naopak křiklavý je bezostyšnost, je křiklavá, a vystavuje se na odiv. V mnoha organizacích jsou lidé dobří a jiní nepříliš dobří, nebo lidé, kterým dáš naditou peněženku a oni se pak dívají jinam, jako mezinárodní mocnosti vůči třem genocidám. Také my křesťané – kněží, biskupové – jsme to dělali, ale my křesťané máme také Matku Terezu z Kalkaty a mnoho takových Terez z Kalkaty! Máme mnoho sester v Africe, mnoho laiků a mnoho svatých sezdaných párů! Zrno a koukol! Ježíš říká, že tak vypadá Království. Nesmíme se pohoršovat nad tím, že tomu tak je. Musíme se modlit, aby Pán působil tak, aby tento koukol vymizel a bylo více zrna. Život církve však vypadá takto. Nelze stanovovat hranice. Všichni jsme svatí, protože všichni máme ve svém nitru Ducha svatého, ale jsme – my všichni – hříšníci. Já jako první. Rozumíme si? Děkuji. Nevím, zda jsem odpověděl… Nejen omluva, ale odpuštění!“
Poslední otázku položil ředitel tiskového střediska, který obrátil pozornost k nadcházející cestě do Polska na Světové setkání mládeže v Krakově. V souvislosti s papežovou návštěvou v Památníku genocidy Arménů, kde papež nepronesl žádnou řeč, zmínil otec Federico Lombardi chystanou návštěvu v Auschwitz a Birkenau: „Slyšel jsem, že si přejete prožít tento moment v podobném ztišení, a chci se proto zeptat, zda pronesete nějakou promluvu anebo se budete pouze mlčky modlit?“
10. Chystaná návštěva v Auschwitz
„Pred dvoma rokmi v Redipuglii (počas návštevy vojenského pamätníka na severovýchode Talianska – pozn. red.) som urobil to isté, aby som si pripomenul 100. výročie Prvej svetovej vojny. V Redipuglii som pobudol v tichu. Potom bola omša a na omši som predniesol kázeň. Chcel by som navštíviť to miesto hrôzy (Auschwitz – pozn. red.) bez príhovorov, bez ľudí, len s malou skupinkou, ktorá je nevyhnutná… Novinári tam však isto budú… Ale bez toho, aby som pozdravil toho či tamtoho… [Chcel by som] vstúpiť sám, modliť sa a [prosiť], aby mi Pán dal dar sĺz..“