24.9.2016 Křesťan má tvořit dějiny
Homilie papeže Františka při mši svaté 25. září, nám. sv. Petra„
Apoštol Pavol v druhom čítaní adresuje Timotejovi, ale aj nám, niektoré odporúčania, ktoré má na srdci. Medzi týmito žiada «zachovať prikázanie bez poškvrny a bez úhony» (1 Tim 6,14). Hovorí jednoducho o prikázaní. Zdá sa, že chce, aby sme mali pohľad upretý na to, čo je kľúčové pre vieru. Svätý Pavol vskutku neodporúča mnohé veci a aspekty, ale zdôrazňuje jadro viery. Týmto stredom, okolo ktorého sa všetko točí, týmto pulzujúcim srdcom, ktoré dáva život všetkému, je veľkonočná zvesť, prvotné ohlasovanie: Pán Ježiš vstal z mŕtvych, Pán Ježiš ťa miluje, za teba dal svoj život; vzkriesený a živý je ti nablízku a každý deň ťa čaká. Na to nesmieme nikdy zabudnúť. V tomto Jubileu katechétov sa od nás žiada, aby sme neúnavne dávali na prvé miesto ohlasovanie podstaty viery: Pán vstal z mŕtvych. Niet takých obsahov, ktoré by boli dôležitejšie, nič nie je pevnejšie a aktuálnejšie. Každý obsah viery sa stáva krásnym, ak zostáva napojený na tento stred, ak je preniknutý veľkonočným ohlasovaním. Ak sa však izoluje, stráca zmysel a silu. Sme neustále povolaní žiť a ohlasovať novosť Pánovej lásky: „Ježiš ťa naozaj miluje, takého aký si. Vytvor mu priestor, napriek sklamaniam a ranám života, daj mu možnosť, aby ťa miloval. Nesklame ťa.“
Prikázanie, o ktorom hovorí sv. Pavol nás vedie aj k uvažovaniu nad Ježišovým novým prikázaním: «Aby ste sa milovali navzájom, ako som ja miloval vás» (Jn 15,12). Práve tým, že milujeme, ohlasujeme Boha-Lásku. Nie silou presviedčania, nikdy nie natláčaním pravdy, ani nie zatvrdením sa v bazírovaní na určitej náboženskej alebo morálnej povinnosti. Boha ohlasujeme v stretávaní sa s ľuďmi, vnímavosťou na ich životný príbeh a ďalšie napredovanie. Pretože Pán nie je nejakou ideou, ale živou Osobou: jeho posolstvo prechádza cez jednoduché a pravdivé svedectvo, cez načúvanie a pohostinné prijatie, cez radosť, ktorá vyžaruje. Nehovoríme dobre o Ježišovi, keď sme smutní; ani Božia krása sa nešíri iba peknými kázňami. Boh nádeje sa ohlasuje tým, že v dnešnom dni žijeme evanjelium dobročinnej lásky, bez strachu dosvedčovať ho aj novými formami ohlasovania.“
Evangelium této neděle nám pomáhá chápat, co znamená mít rád, a zejména předcházet některým rizikům. V podobenství se mluví o boháči, který si nevšimnul Lazara, žebráka, který „léhal u jeho dveří“ (Lk 16,12). Tento boháč vlastně nikomu neubližuje, není řečeno, že je špatný. Trpí však těžší nemocí než Lazar, který byl „plný vředů“ (tamt.). Tento boháč trpí silnou slepotou, protože nedokáže pohlédnout za svůj svět tvořený hostinami a hezkými šaty. Nevidí za dveře svého domu, kde leží Lazar, protože jej nezajímá, co se děje venku. Nevidí svýma očima, protože nevnímá srdcem. Do jeho srdce vstoupila mondénnost, která uspává duši. Mondénnost (zesvětštění) je jako „černá díra“, která pohlcuje dobro, zháší lásku, protože vstřebává všechno do svého já. Vidí tedy pouze zdání a nevšímá si druhých, protože se stává ke všemu lhostejným. Kdo trpí touto těžkou slepotou, často „šilhá“, když se klaní věhlasným osobnostem vysokého rangu, které obdivuje tento svět, a odvrací zrak od mnoha dnešních Lazarů, chudáků a trpících, které miluje Pán.
Pán totiž hledí na toho, kdo je tímto světem přehlížen a odepsán. Lazar je jediná postava ze všech Ježíšových podobenství, která má jméno. Jeho jméno znamená „Bůh pomáhá“. Bůh na něj nezapomíná, přijímá jej na hostinu ve svém království spolu s Abrahamem do společenství bohatého na city. Boháč však v podobenství nemá jméno. Jeho život upadá do zapomnění, protože kdo žije pro sebe, netvoří dějiny. A křesťan má tvořit dějiny! Má vycházet ze sebe, aby tvořil dějiny! Kdo však žije pro sebe, dějiny netvoří. Dnešní nevnímavost hloubí navždy nepřekonatelné propasti. A my jsme v této chvíli upadli do této nemoci lhostejnosti, sobectví a mondénnosti.
V podobenství je další zvláštnost, jistý kontrast. Popis opulentního života tohoto bezejmenného člověka se vyznačuje chlubivostí. Dotyčný ve všem reklamuje svoje potřeby a práva. I jako mrtvý si nárokuje, aby mu bylo pomoženo a domáhá se uskutečnění svých zájmů. Lazarova chudoba se však vyjadřuje velice důstojně: z jeho úst nevychází stížnost, protesty či slova opovržení. To je důležité ponaučení: jako služebníci Ježíšova slova jsme povoláni nechlubit se zdáním a nevyhledávat slávu; a nemůžeme být ani smutní či naříkat. Nejsme proroci zkázy, kteří se zálibou vytahují na světlo nebezpečí a úchylky; ani lidé, kteří jsou opevněni v zákopech svého prostředí a vynášejí trpké soudy o společnosti, církvi, o všem a o všech a zamořují svět negativitou. Naříkavý skepticismus není vlastní tomu, kdo je v důvěrném kontaktu s Božím Slovem.
Kdo zvěstuje Ježíšovu naději je nositelem radosti a vidí daleko, má horizonty, nikoli zdi, do nichž je uzavřen, vidí daleko, protože umí vidět za zlo a za problémy. Zároveň vidí dobře nablízko, protože je pozorný k bližnímu a k jeho potřebám. Pán nás dnes žádá, abychom tváří v tvář mnoha dnešním Lazarům, které vidíme, byli voláni k neklidu a nacházeli cesty, jak je potkat a pomoci jim, aniž bychom to neustále delegovali na druhé nebo říkali: „pomohu ti zítra, dnes nemám čas“. To je hřích. Čas na pomoc druhým je čas darovaný Ježíšem, je láskou, která zůstává: je naším pokladem v nebi, který si opatřujeme tady na zemi.
Na závěr, drazí katechisté, drazí bratři a sestry, kéž nám Pán daruje milost, aby nás denně obnovovala radost z této primární zvěsti: Ježíš zemřel a vstal zmrtvých a má nás osobně rád! Kéž nám daruje sílu žít a zvěstovat přikázání lásky, překonávat slepotu zdání a mondénní smutky a učiní nás vnímavými vůči chudým, kteří nejsou dodatkem evangelia, nýbrž jeho ústředním poselstvím, které je vždycky otevřeno všem.