25.1.2015 Svätý Otec na Anjel Pána: Nech sa Ježišov smäd po jednote stane naším smädom
„Drahí bratia a sestry, dobrý deň! Dnešné evanjelium predstavuje začiatok Ježišovho kázania v Galilei. Sv. Marek zdôrazňuje, že Ježiš začal kázať «potom, ako Jána [Krstiteľa] uväznili» (1,14). Práve vo chvíli, keď bol prorocký hlas Krstiteľa, ktorý oznamoval príchod Božieho kráľovstva, umlčaný Herodesom, Ježiš začína chodiť cestami svojej krajiny, aby všetkým, najmä chudobným, priniesol «Božie evanjelium» (tamtiež). Ježišovo ohlasovanie je podobné Jánovmu, s hlavným rozdielom, že Ježiš už neukazuje na ďalšieho, ktorý má prísť. Ježiš sám je naplnením prísľubov, on sám je tou „dobrou zvesťou“, ktorej máme veriť, prijať ju a odovzdávať ľuďom všetkých čias, aby aj oni zverili svoju existenciu jemu. Sám Ježiš Kristus je tým živým Slovom, pôsobiacim v dejinách. Kto ho počúva a nasleduje, vstupuje do Božieho kráľovstva.
Ježiš je naplnením Božích prisľúbení, pretože on dáva človeku Svätého Ducha, „živú vodu“, ktorá hasí smäd nášho nepokojného srdca, hladného po živote, láske, slobode, pokoji, smädného po Bohu. Koľkokrát cítime, alebo sme pociťovali smäd nášho srdca. On sám to zjavil Samaritánke, ktorú stretol pri Jakubovej studni, keď jej povedal: «Daj sa mi napiť» (Jn 4,7). Práve tieto Kristove slová, adresované Samaritánke, boli témou tohto Týždňa modlitieb za jednotu kresťanov, ktorý sa dnes končí. Dnes večer sa s veriacimi Rímskej diecézy a so zástupcami rôznych cirkví a cirkevných spoločenstiev zhromaždíme v Bazilike svätého Pavla za hradbami, intenzívne prosiac Pána, aby posilnil naše úsilie o plnú jednotu všetkých kresťanov. Je nepekné, že sú kresťania rozdelení. Ježiš nás chce zjednotených: jedno telo. Naše hriechy, naša história, nás rozdelili, a preto sa musíme mnoho modliť, aby nás sám Duch Svätý znovu zjednotil.
Keď sa Boh stal človekom, prijal za svoj náš smäd, nielen po vode materiálnej, ale predovšetkým smäd po plnohodnotnom živote, živote oslobodenom od otroctva zla a smrti. Súčasne svojím vtelením Boh vložil svoj smäd – pretože aj Boh má smäd – do srdca človeka, Ježiša Nazaretského. Takže v Kristovom srdci sa stretá smäd ľudský a božský. A túžba po jednote svojich učeníkov je súčasťou tohto smädu. To nachádzame vyjadrené v modlitbe k Otcovi pred umučením: «Aby všetci boli jedno» (Jn 17,21). To je to, čo chcel Ježiš: jednota všetkých! Diabol, ako vieme, je otcom rozdelenia, je tým, kto stále rozdeľuje, stále robí vojny a veľa zla.
Nech sa tento Ježišov smäd stáva čoraz viac aj naším smädom! Naďalej sa preto modlime a usilujme o plnú jednotu Kristových učeníkov v istote, že on sám je s nami a posilňuje nás mocou svojho Ducha, aby sa tento cieľ približoval. A zverujme túto našu modlitbu materskému príhovoru Panny Márie, Matky Kristovej a Matky Cirkvi, aby nás ona ako dobrá matka všetkých zjednotila.“
Po modlitbe Anjel Pána a požehnaní Svätý Otec pokračoval apelom v súvislosti so situáciou na Ukrajine : „Sledujem s hlbokým znepokojením zostrovanie zrážok na východnej Ukrajine, ktoré naďalej spôsobujú mnohé obete medzi civilným obyvateľstvom. Popri uistení o mojich modlitbách za všetkých, ktorí trpia, obnovujem naliehavú výzvu, aby sa nanovo začalo so snahou o dialóg a o ukončenie akejkoľvek nevraživosti.“
Pápež František tiež pripomenul dnešný Svetový deň chorých na malomocenstvo: „Vyjadrujem svoju blízkosť všetkým ľuďom, ktorí trpia touto chorobou, ale aj tým, ktorí sa o nich starajú, a tým, ktorí bojujú, aby boli odstránené príčiny tejto nákazy, teda životné podmienky nedôstojné človeka. Obnovme náš záväzok solidarity stýmito bratmi a sestrami!“
Medzi pútnikmi na Námestí sv. Petra sa osobitne vynímala filipínska komunita, žijúca v Ríme, ktorá dávala najavo svoju prítomnosť množstvom bielo-modro-červených vlajok. Svätý Otec im v nadväznosti na práve ukončenú návštevu Filipín venoval tento pozdrav: „Najdrahší, filipínsky ľud je obdivuhodný pre svoju silnú a radostnú vieru. Nech je Pán vždy oporou aj pre tých, ktorí žijú ďaleko od domova. Veľká vďaka za vaše svedectvo! A vďaka aj za všetko dobro, ktoré konáte u nás, pretože vy zasievate u nás vieru, dávate pekné svedectvo viery. Veľká vďaka!“
Nakoniec sa pápež obrátil na chlapcov a dievčatá z Katolíckej akcie Ríma, ktorých dvaja zástupcovia stáli dnes vedľa Svätého Otca v okne Apoštolského paláca: „Milé deti, aj v tomto roku, v sprievode kardinála vikára a Mons. Mansueta, ste v hojnom počte prišli na konci vašej ‚Karavány pokoja‘. Ďakujem vám a povzbudzujem vás, aby ste radostne napredovali kresťanskou cestou, prinášajúc všetkým Ježišov pokoj. A teraz počúvajte posolstvo, ktoré budú čítať vaši tu vedľa mňa.“ [Čítanie posolstva]
„Vďaka, chlapci a dievčatá! Prajem vám všetkým peknú nedeľu a dobrú chuť k obedu. A prosím, prosím, nezabúdajte sa za mňa modliť. Dovidenia!“
25.1.2015 Až přijde Syn člověka, najde nás ještě uprostřed diskuse
Homilie papeže Františka při ekumenických nešporách, baz. sv. Pavla
Cestou z Judska do Galileje prochází Ježíš Samařskem. Nemá problém potkat Samaritány považované za heretiky a schizmatiky, kteří byli od židů odloučeni. Jeho postoj nám umožňuje chápat, že konfrontace s těmi, kdo se od nás liší, může vést k našemu růstu. Ježíš znavený cestou neváhá požádat Samaritánku, aby mu dala napít. Jeho žízeň, jak víme, však přesahuje tu fyzickou. Je to žízeň po setkání, touha po dialogu s touto ženou, které tak dává možnost vydat se na cestu vnitřního obrácení. Ježíš je trpělivý, respektuje osobu, kterou má před sebou, a zjevuje se jí postupně. Jeho příklad povzbuzuje ke hledání klidné konfrontace s druhým. Ke vzájemnému porozumění a růstu v lásce a v pravdě je třeba se zastavit, přijmout se a naslouchat si. Už tímto způsobem lze zakoušet jednotu. Jednota nastává cestou, nikdy není nehnutá. Jednota se vytváří putováním.
Žena ze Sycharu se Ježíše ptá na pravé místo, kde se má uctívat Bůh. Ježíš se nestaví ani na stranu hory, ani chrámu, ale jde dál, jde k podstatě a boří každou zeď rozdělení. Poukazuje na pravdivost uctívání: „Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě“ (Jan 4,24). Mnoho kontroverzí mezi křesťany, jež byly zděděny z minulosti, lze překonat, odsune-li se stranou každý polemický či apologetický postoj a společně se v hloubi hledá to, co nás sjednocuje, to znamená povolání k účasti na tajemství Otcovy lásky, které nám zjevil Syn skrze Ducha svatého. Jednota křesťanů, jak jsme přesvědčeni, nebude plodem rafinovaných teoretických diskusí, ve kterých se každý pokouší přesvědčit druhého o opodstatněnosti vlastního mínění. Syn člověka přijde a najde nás ještě uprostřed diskuse. Musíme uznat, že k dosažení hlubiny Božího tajemství potřebujeme jeden druhého, potřebujeme se setkat a konfrontovat pod vedením Ducha svatého, který harmonizuje rozdílnost a překonává konflikty. Smiřuje rozdílnosti.
Samařská žena postupně chápe, že Ten, který jí žádal o napití, je schopen utišit její žízeň. Ježíš se jí představuje jako pramen, z něhož proudí živá voda, která její žízeň utiší navždy (srov. Jan 4,13-14). Lidská existence zjevuje bezmezná očekávání: hledání pravdy, žízeň po lásce, spravedlnosti a svobodě. Touhy jsou uspokojeny jenom částečně, protože z hloubi svého bytí si člověk přeje „něco víc“, totiž absolutno schopné definitivně uspokojit jeho žízeň. Odpověď na tato očekávání dává Bůh v Ježíši Kristu, velikonočním tajemstvím. Z probodnutého Ježíšova boku vytryskla krev a voda (srov. Jan 19,34). On je zdrojem, ze kterého prýští voda Ducha svatého, tedy „Boží láska, která je nám vlita do srdce“ (Řím 5,5) v den křtu. Působením Ducha svatého jsme se stali jedno s Kristem, syny v Synu, pravými ctiteli Otce. Toto tajemství lásky je nejhlubším důvodem jednoty, která spojuje všechny křesťany a která je mnohem větší než rozdělení, ke kterým došlo v průběhu dějin. Z tohoto důvodu a v míře, s níž se pokorně přibližujeme k Pánu Ježíši Kristu, sbližujeme se také mezi sebou.
Setkání s Ježíšem přetváří Samaritánku na misionářku. Dostalo se jí většího a významnějšího daru než vody ze studně, zanechává tam svůj džbán (srov. Jan 4,28) a běží vyprávět lidem svého města, že potkala Mesiáše (srov. Jan 4,29). Setkání s Ním jí vrátilo smysl a radost ze života a pociťuje touhu po jejich sdílení. Dnes existuje velké množství mužů a žen, kteří jsou unaveni a žízní a chtějí po nás křesťanech, abychom jim dali napít. Od této prosby se nelze odvrátit. V povolání k tomu, aby se stali evangelizátory, nacházejí všechny církve a církevní společenství bytostné prostředí těsnější spolupráce. Účinné plnění tohoto poslání si žádá, abychom se vyhýbali uzavřenosti do svých partikularismů, svojí exkluzivity a stejně tak vnucování uniformity podle čistě lidských plánů (srov. Evangelii gaudium, 131). Společný závazek hlásat evangelium umožňuje překonat každou formu proselytismu a pokušení konkurovat si. Všichni jsme ve službách jednoho a téhož evangelia! V tomto bodě chci připomenout naše dnešní mučedníky. Dosvědčují Ježíše Krista a jsou pronásledováni a zabíjeni, protože jsou křesťany a pronásledovatelé nečiní rozdíl podle toho, kdo k jakému vyznání patří.
S tímto radostným svědectvím našich dnešních mučedníků a s touto radostnou jistotou srdečně a bratrsky zdravím jeho eminenci metropolitu Gennadiose, představitele ekumenického patriarchy, jeho milost David Moxona, římského osobního zástupce arcibiskupa z Canterburry a všechny představitele ostatních církví a církevních společenství, kteří sem přišli na svátek Obrácení svatého Pavla. Kromě toho rád zdravím členy smíšené komise pro teologický dialog mezi katolickou církví a východními pravoslavnými církvemi a přeji zdar jejich plenárnímu zasedání, které se zanedlouho bude konat v Římě. Zdravím také studenty ekumenického institutu Bossey a mladé, kteří studují na stipendium poskytované komisí pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi při Papežské radě pro podporu jednoty křesťanů.
Dnes jsou přítomni také řeholníci a řeholnice, kteří patří k různým církvím a církevním společenstvím a účastní se v těchto dnech ekumenického sympozia pořádaného Kongregací pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života ve spolupráci s Papežskou radou pro podporu jednoty křesťanů. Řeholní život jakožto proroctví budoucího světa je povoláno nabízet naší době svědectví o společenství v Kristu, které přesahuje každý rozdíl a je tvořeno konkrétními postoji přijetí a dialogu. Hledání jednoty křesťanů proto nemůže být jen výsadou nějakého jednotlivce či řeholní komunity, která je obzvláště citlivá k této problematice. Vzájemné poznání různých tradic zasvěceného života a plodná výměna zkušeností může přispět k životnosti každé formy řeholního života v různých církvích a církevních společenstvích.
Drazí bratři a sestry, my, kteří dnes žízníme po pokoji a bratrství prosme s důvěřivým srdcem nebeského Otce prostřednictvím Ježíše Krista jediného Kněze a na přímluvu Panny Marie, apoštola Pavla a všech svatých, o dar plného společenství všech křesťanů, aby mohlo zazářit „posvátné tajemství jednoty církve“ (Unitatis redintegratio, 2), jako znamení a nástroj smíření pro celý svět.