24.3.2017 Evropská unie je dnes povolána k sebezpytování
Promluva papeže k představitelům států Evropské unie, Vatikán
Vážení hosté!
Děkuji vám za vaši dnešní podvečerní návštěvu u příležitosti 60. výročí podpisu zakládajících Římských smluv Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii. Chtěl bych každému vyjádřit sympatie, které chová Svatý stolec k vašim zemím a k celé Evropě, s jejímiž osudy jej neoddělitelně spojila Prozřetelnost
Návrat do Říma po šedesáti letech nemůže být pouhým vzpomínáním, ale spíše touhou znovu objevit živoucí paměť oné události s cílem pochopit její přínos pro dnešek. Je třeba ztotožnit se s tehdejšími výzvami, abychom mohli čelit výzvám dneška i zítřka. Bible nám svým vyprávěním a mnoha evokacemi podává zásadní pedagogickou metodu. Nelze chápat čas, který prožíváme, bez minulosti, pojaté nikoli jako celek vzdálených faktů, nýbrž jako živou mízu, která zavlažuje přítomnost. Bez tohoto vědomí ztrácí realita svoji jednotu, dějiny svoji logiku a lidstvo ztrácí smysl vlastních činů a směr svojí budoucnosti.
Toho si byli vědomi otcové zakladatelé a představitelé, kteří připojili svoje podpisy pod tyto dvě smlouvy a uvedli do života onu politickou, ekonomickou, kulturní, ale především lidskou skutečnost, kterou dnes nazýváme Evropská unie. Na druhé straně, jak řekl belgický ministr zahraničí Spaak, „je pravda, že se jednalo o materiální blahobyt našich národů, rozmach našich ekonomik, sociální pokrok, zcela nové průmyslové a obchodní možnosti, ale především […] o zvláštní, bratrské a spravedlivé pojetí života na míru člověka“ (P.H. Spaak, Promluva při podpisu Římských smluv, 25. března 1957).
Po temných a krutých letech Druhé světové války uvěřili tehdejší představitelé v možnost lepší budoucnosti, „nechyběla jim smělost a nezdráhali se přistoupit k činu. Zdá se, že paměť na minulá neštěstí a jejich viny je inspirovala a dodala jim nezbytnou odvahu, aby zapomněli na staré sváry, opravdu novým způsobem přemýšleli a přistoupili k realizaci této největší transformace […] Evropy“ (Tamt.).
Otcové zakladatelé nám připomínají, že Evropa není souhrnem pravidel, která je zapotřebí dodržovat, a manuálem protokolů a procedur, podle kterých se má postupovat. Je životem, způsobem pojímání člověka na základě jeho transcendentní a nezcizitelné důstojnosti a nikoli pouze určitého celku práv, která je třeba hájit, nebo nároků, které je třeba prosazovat. Na počiatku idey Európy stála «postava a zodpovednosť ľudskej osoby s jej kvasom evanjeliového bratstva, […] s jej túžbou po pravde a spravodlivosti vyformovanou skúsenosťou tisícročí» (A. De Gasperi, 21. dubna 1954). „Rím je so svojím povolaním k univerzalite symbolom tejto skúsenosti a z toho dôvodu bol vybraný ako miesto podpísania zmlúv, lebo práve na tomto mieste … «boli položené politické, právne a sociálne základy našej civilizácie».“(srov. P.H. Spaak, Promluva, cit.1957), Třebaže bylo od počátku zřejmé, že tlukoucím srdcem evropského politického projektu může být jenom člověk, bylo stejně tak evidentní riziko, že Římské smlouvy mohou zůstat pouze mrtvou literou. Měly být naplněny živoucím duchem. A prvním elementem evropské vitality je solidarita. „Evropské hospodářské společenství – prohlásil lucemburský premiér Bech – bude žít a mít úspěch pouze tehdy, zůstane-li během svého trvání věrné duchu evropské solidarity, která jej vytvořila, a pokud bude společná vůle rodící se Evropy mocnější než jednotlivé národní vůle“ (J. Bech, Promluva při podpisu Římských smluv, 25. března 1957). Tento duch je jako nikdy dříve potřebný dnes vzhledem k odstředivým silám a pokušením redukovat zakládající ideály Unie na produktivní, ekonomické a finanční potřeby.
„Zo solidarity sa rodí schopnosť otvoriť sa druhým. «Naše plány nie sú egoistické», povedal nemecký kancelár Adenauer. «Nepochybne krajiny, ktoré sa zjednocujú […] nemajú v úmysle izolovať sa od zvyšku sveta a vybudovať okolo seba neprekonateľné bariéry», doplnil ho francúzsky minister zahraničných vecí Pinea. Vo svete, ktorý až príliš dobre poznal drámu múrov a rozdelení bolo jasné, že je dôležité pracovať pre zjednotenú a otvorenú Európu a usilovať sa všetci spoločne o odstránenie neprirodzenej bariéry, ktorá od Baltického mora až po Jadranské rozdeľovala kontinent.
Toľko sa len bojovalo za zvrhnutie toho múru! Napriek tomu sa dnes zabudlo na túto námahu. Zabudlo sa tiež na vedomie drámy rozdelených rodín, chudoby a biedy, ktorú to rozdelenie vyvolalo. Tam, kde celé generácie túžili byť svedkom zrúcania znakov nanúteného nepriateľstva, sa teraz diskutuje o tom, ako sa zbaviť ,nebezpečenstiev’ našej doby: začínajúc dlhou kolónou žien, mužov a detí na úteku pred vojnou a chudobou, ktorí prosia iba o možnosť budúcnosti pre seba a pre svojich drahých.
V prázdnote pamäti, ktorá charakterizuje našu dobu, sa tiež často zabúda na ďalší veľký úspech solidarity ratifikovaný 25. marca 1957: najdlhšie obdobie mieru za uplynulé storočia.“
„Národy, které v průběhu času nezřídka stály na opačných stranách a bojovaly proti sobě, […] jsou nyní sjednoceny skrze bohatství svých národnostních specifik“ (P.H. Spaak, Promluva, cit.). Mír se vytváří vždycky svobodným a vědomým vkladem každého. Nicméně se zdá, „že jej mnozí dnes považují za samozřejmost (Papež František, Promluva k diplomatickému sboru, 9. ledna 2017), takže je snadné považovat jej nakonec za zbytečnost. Naopak, mír je cenným a podstatným dobrem, protože bez něj nelze vytvářet budoucnost pro nikoho, takže se nakonec žije ze dne na den.
Sjednocená Evropa se totiž rodí z jasného, dobře definovaného a adekvátně zváženého projektu, třebaže zpočátku pouze v embryonálním stádiu. Každý dobrý plán hledí do budoucnosti a budoucností jsou mladí lidé, kteří jsou povoláni uskutečňovat přísliby budoucnosti (Jan Pavel II., Atto europeistico, Santiago de Compostela, 9. listopadu 1982). Otcové zakladatelé si tedy byli jasně vědomi, že jsou součástí společného díla, které překračuje nejenom státní hranice, ale také hranice času, takže vzájemně spojuje generace a dává všem účast na vytváření společného domu.
„Ctení hostia, Otcom Európy som venoval túto prvú časť môjho príhovoru, aby sme sa nechali inšpirovať ich slovami, aktuálnosťou ich myšlienok, zanieteným úsilím o spoločné dobro, ktoré ich charakterizovalo, ich istotou, že sú súčasťou diela väčšieho než sú oni sami a veľkosťou ideálu, ktorý ich oduševňoval.
Ich spoločným menovateľom bol duch služby, spojený s nadšením pre politiku a s vedomím, že «v počiatku európskej civilizácie sa nachádza kresťanstvo», bez ktorého sa západné hodnoty dôstojnosti, slobody a spravodlivosti javili väčšinou nezrozumiteľnými.
«A ešte dnes – potvrdzoval Ján Pavol II. -, duša Európy zostáva jednotná, pretože, okrem svojich spoločných počiatkov, žije tými istými kresťanskými a ľudskými hodnotami ako sú dôstojnosť ľudskej osoby, hlboký zmysel pre spravodlivosť a slobodu, pracovitosť, podnikavý duch /duch iniciatívy/, láska k rodine, úcta k životu, tolerancia, túžba po spolupráci a mieri, ktoré sú jej známymi charakteristikami».j
V našom multikultúrnom svete budú tieto hodnoty naďalej plne prítomné, ak si dokážu udržať vitálny vzťah s koreňmi, z ktorých sa zrodili. V plodnosti takéhoto spojenia spočíva možnosť budovať spoločnosti autenticky laické, zbavené ideologických protikladov, v ktorých si nájdu rovnako miesto rodák odinakiaľ i domorodec, veriaci i neveriaci.“
Za posledních šedesát let se svět značně změnil. Jestliže otce zakladatele, kteří přežili pustošivý konflikt, povzbuzovala naděje v lepší budoucnost a rozhodná vůle k její realizaci spolu se snahou zabránit novým konfliktům, naši dobu spíše ovládá pojem »krize«. Je tu hospodářská krize, která určovala poslední desetiletí, krize rodiny a sociálně konsolidovaných modelů, je tu rozšířená »krize institucí« a krize migrantů. Za množstvím krizí se skrývá strach a hluboká bezradnost současného člověka, který se dožaduje nové hermeneutiky budoucnosti. Výraz »krize« však sám o sobě nemá negativní konotace a neoznačuje pouze špatnou chvíli, kterou je nutno překonat. Slovo »krize« pochází z řeckého slovesa krino, které znamená zkoumat, uvážit, posoudit. Naše doba je tedy časem rozlišování a zve nás, abychom zvážili, co je podstatné, a na tom stavěli. Je to tedy čas, který nás vyzývá a který otevírá příležitosti.
V jakém klíči proto můžeme číst nesnáze současnosti, jak je vykládat a nalézat odpovědi pro budoucnost? Vzpomínka na myšlenky otců by totiž byla neplodná, pokud by neposloužila k naznačení cesty, nestala se podnětem k budoucnosti a zdrojem naděje. Tělo, které ztrácí smysl své cesty a jemuž se nedostává pohledu vpřed, začne nejprve upadat a z dlouhodobého hlediska mu hrozí smrt. Jaký odkaz nám tedy zanechali otcové zakladatelé? Jaké perspektivy nám naznačují ke zvládání budoucích výzev? V čem tkví naděje pro Evropu dneška i zítřka?
Odpovědi nacházíme právě v oněch pilířích, na kterých zakladatelé zamýšleli vybudovat Evropské hospodářské společenství a které jsem již připomenul – ústřední postavení člověka, činná solidarita, otevřenost světu, úsilí o mír a rozvoj, otevřenost vůči budoucnosti. Tomu, kdo vládne, přísluší, aby rozlišoval cesty naděje a vytýčením konkrétních tras umožnil, aby dosud učiněné významné kroky nebyly promarněny, nýbrž se staly zárukou dlouhé a plodné pouti.
„Európa opäť nachádza nádej, ak je človek v strede a v srdci jej inštitúcií. Tvrdím, že to predpokladá pozorné a dôverné počúvanie žiadostí, ktoré prichádzajú tak od jednotlivcov, ako od spoločností a národov, ktoré tvoria Úniu. Žiaľ, často je tu dojem, že nastáva „citové oddelenie“ medzi obyvateľmi a európskymi inštitúciami, často vnímanými ako vzdialené a nepozorné k rozličným citlivostiam, ktoré vytvárajú Úniu
Potvrdiť ústredné miesto človeka znamená tiež znova objaviť ducha rodiny, v ktorej každý prispieva slobodne podľa svojich možností a talentov pre spoločný domov. Je vhodné mať na pamäti, že Európa je jedna rodina národov – a ako v každej dobrej rodine – sú rozdielne sklony, ale všetci môžu rásť v tej miere, nakoľko sú jednotní. Európska únia sa rodí ako jednota rozdielností a jednota v rozdielnostiach.“
. Osobitost tudíž nemá děsit, ani se nelze domnívat, že jednota bude zachována uniformitou. Jednota je spíše souladem daného společenství. Otcové zakladatelé zvolili právě tento pojem za ustavující pro instituce vzniklé z (Římských) smluv a položili důraz na skutečnost, že se zde do společného celku vkládaly zdroje a nadání každého. Dnešní Evropská unie potřebuje opětovně odhalit smysl toho, že je především »společenstvím« lidí a národů, jež si uvědomuje, že „celek je víc než část a je také víc než pouhý součet jeho částí“ (Evangelii gaudium,č. 235 ) a že je tudíž „třeba stále rozšiřovat pohled, abychom rozpoznali větší dobro, které prospěje nám všem“(Tamt.). Otcové zakladatelé usilovali o tento soulad, ve kterém celek je v každé z částí a části jsou – každá ve své původnosti – přítomné v celku.
„Európa opäť nájde nádej v solidarite, ktorá je tiež najúčinnejším protiliekom na moderné populizmy. Solidarita zahŕňa vedomie, že sme súčasťou jedného tela a zároveň predpokladá schopnosť, že každý člen vie „sympatizovať“ s jednotlivými časťami a s celkom. Ak trpí jeden, trpia všetci (porov. 1 Kor 12,26). Tak aj my dnes oplakávame spolu so Spojeným kráľovstvom obete atentátu, ktorý zasiahol Londýn pred dvoma dňami. Solidarita nie je len dobrým predsavzatím: je charakterizovaná činmi a konkrétnymi skutkami, ktoré nás približujú k blížnemu, nech by sa nachádzal v akýchkoľvek podmienkach. Naopak, populizmy prekvitajú práve z egoizmu, ktorý uzatvára v obmedzenom a dusivom kruhu a nedovoľuje prekonať limity vlastných myšlienok a „dovidieť ďalej“. Oplatí sa nanovo začať myslieť európskym spôsobom, aby sa zažehnalo opačné nebezpečenstvo sivej jednotvárnosti, alebo víťazstvo partikularizmov.“
Politice přísluší takové ideální vůdcovství, které by se nedovolávalo emocí, nýbrž by spíše v duchu solidarity a subsidiarity vypracovalo taková opatření, která by vedla k růstu celé Unie v harmonickém rozvoji. A to tak, aby ten, komu se daří běžet rychleji, mohl podat ruku tomu, kdo kráčí pomaleji, a ten, kdo se více namáhá, tíhnul k dosažení toho, kdo je v čele.
Európa opäť nájde nádej, „keď sa neuzavrie v strachu do falošných istôt“, Ve světě panuje zájem o evropský projekt. Bylo tomu tak již od prvního dne, kdy se dav shluknul na Kapitolském náměstí a od jiných států přicházela blahopřejná poselství. A ještě větší zájem vládne dnes, počínaje zeměmi, které žádají o vstup do Unie, jakož i ze strany států, které dostávají pomoc, jež jim je velkoryse poskytována na zahlazení důsledků chudoby, válek a nemocí. Otevřenost vůči světu v sobě zahrnuje také schopnost „dialogu jako formy setkání“ (Evangelii gaudium, 239) na všech úrovních, od dialogu mezi členskými státy a mezi institucemi a občany po dialog s četnými migranty, kteří přistávají u břehů Unie. Se závažnou migrační krizí posledních let nelze nakládat, jako by to byl pouhý problém čísel, hospodářství a bezpečnosti. Problematika migrace vyvolává mnohem hlubší otázku, která je především kulturní. Jakou kulturu dnes Evropa nabízí? Strach, který často pociťujeme, totiž nejzásadněji zapříčinila ztráta ideálů. Bez perspektivy pravých ideálů nás nakonec ovládne obava, že nás druhý člověk vytrhne z ustálených zvyklostí, připraví nás o dosažený komfort, či nějak zpochybní náš životní styl, častokrát tvořený jenom hmotným blahobytem. Bohatstvím Evropy však vždy byla její duchovní otevřenost a schopnost klást si zásadní otázky o smyslu bytí. Otevřenosti vůči smyslu pro věčnost odpovídala rovněž kladná otevřenost vůči světu, byť nebyla zproštěna chyb a pnutí. Zdá se ovšem, že nabytý blahobyt Evropě přistřihl křídla a přiměl ji sklopit zrak. Evropa má ideové a duchovní bohatství, které je v rámci světa jedinečné a zaslouží si, aby bylo předkládáno se zanícením a novou svěžestí. Je totiž nejlepším lékem na hodnotovou prázdnotu naší doby, která se stává živnou půdou všech forem extrémismu. Toto jsou ideály, které z Evropy učinily onen (západní) „poloostrov Asie“, který od Uralu vybíhá až k Atlantiku.
Evropa opět nalezne naději, „keď bude investovať do rozvoja a do mieru“ . Rozvoj není určován celkem výrobních systémů, nýbrž se týká celku lidského bytí – důstojnosti jeho práce, přiměřených životních podmínek, možnosti přístupu ke vzdělání a nezbytné lékařské péči. „Rozvoj znamená totéž co mír“ (Pavel VI., Populorum progressio, 26. březen 1967, 87), prohlásil Pavel VI., neboť pravý mír nenastane tam, kde jsou lidé marginalizováni anebo nuceni žít v bídě. Nelze dosáhnout míru tam, kde se nedostává práce a výhledu na důstojnou mzdu. Mír není na městských periferiích, kterými se šíří drogy a násilí.
Evropa opět nalezne naději„keď sa otvorí voči budúcnosti“ . Otevře-li se mladým lidem a poskytne jim seriózní vyhlídky na vzdělání a reálné možnosti pracovního zapojení. Investuje-li do rodiny, která je hlavní a základní buňkou společnosti. Bude-li ctít svědomí a ideály svých občanů. Zaručí-li možnost plodit děti bez obav, že se nenajdou peníze na jejich obživu. Bude-li hájit život v jeho veškeré posvátnosti.
Vážení hosté!
Šedesát let je z hlediska obecného trvání životní perspektivy dobou plné zralosti. Je to osudový věk, kdy jsme opět voláni k sebezpytování. Také Evropská unie je dnes povolána zpytovat sama sebe, léčit indispozice, které s léty nevyhnutelně přicházejí, a nalézat nové cesty, kterými se bude ubírat. Avšak na rozdíl od šedesátiletého člověka Evropská unie před sebou nemá nevyhnutelné stáří, nýbrž možnost nového mládí. Její úspěch bude záviset na vůli pracovat znovu společně a sázet na budoucnost. Vy jakožto představitelé máte rozpoznat cestu „nového evropského humanismu“ (Papež František, Promluva u příležitosti udělení ceny Karla Velikého, 6. května 2016) tvořeného ideály i konkrétností. To znamená nemít strach přijmout účinná řešení, schopná odpovědět na reálné problémy lidí a odolat zkoušce času.
Za sebe nemohu než ujistit vás o blízkosti Svatého stolce a celé církve v Evropě, k jejímuž vytváření vždy přispívala a bude přispívat, a bude jí vyprošovat Pánovo požehnání, aby ji chránil a daroval jí mír a pokrok. Proto si beru za svoje slova, která Joseph Bech pronesl na římském Kapitolu: Ceterum censeo Europam esse aedificandam, ostatně myslím, že Evropa si zaslouží, aby byla budována.
Děkuji.