24.10.2015 Nepodléhat nebezpečí relativismu či démonizace druhých
Závěrečná promluva papeže na synodě o rodině, aula Pavla VI.
Drahé blaženosti, eminence, excelence, drazí bratři a sestry,
Chtěl bych především poděkovat Pánu, že v těchto letech vedl naši synodu Duchem svatým, který církvi nikdy neodpírá svoji podporu.
Opravdu ze srdce děkuji kardinálu Lorenzovi Baldisserimu, generálnímu sekretáři synody, mons. Fabiovi Fabenemu, podsekretáři a spolu s nimi děkuji relátorovi kardinálu Peterovi Erdömu a zvláštnímu sekretáři mons. Brunovi Fortemu, delegovaným předsedům, skriptorům, konzultorům, překladatelům a všem, kdo pracovali neúnavně a s naprostou oddaností církvi: srdečné díky!
Děkuji vám všem, drazí synodální otcové, bratrští delegáti, auditoři, auditorky, přísedící, faráři a rodiny za vaši aktivní a plodnou účast.
Děkuji také těm „bezejmenným“ a všem těm, kdo se svojí tichou prací velkodušně podíleli na práci této synody.
Buďte si všichni jisti, že se za vás modlím, aby vás Pán odměnil hojnými dary svojí milosti!
Když jsem sledoval práce synody, kladl jsem si otázku: co bude pro církev znamenat zakončení této synody o rodině?
Zajisté to neznamená, že synoda zahrnula všechna témata týkající se rodiny, ale snažila se je podat ve světle evangelia, tradice a dvoutisíciletých dějin církve, objevit v nich radost naděje, aniž by upadla do laciného opakování toho, co je neoddiskutovatelné anebo co bylo už řečené.
Zajisté to neznamená, že nalezla vyčerpávající řešení všech těžkostí a pochybností, které vyzývají a ohrožují rodinu, ale kladla tyto těžkosti a pochybnosti do světla víry, pozorně je zkoumala a vyrovnávala se s nimi beze strachu a aniž by strkala hlavu do písku.
Znamená to, že pobídla všechny, aby pochopili důležitost instituce rodiny a manželství muže a ženy založeného na jednotě a nerozlučitelnosti a docenili ji jako zásadní fundament společnosti a lidského života.
Znamená to, že naslouchala a umožnila naslouchat hlasům rodin a pastýřů církve, kteří přišli do Říma a nesou na svých bedrech tíži i naděje, bohatství a problémy rodin ze všech částí světa.
Znamená to, že podala důkaz životnosti katolické církve, která nemá strach otřást uspaným svědomím anebo si špinit ruce vášnivou a otevřenou diskusí o rodině.
Znamená to, že se snažila vidět a číst realitu, ba reality dneška Božíma očima, aby zapálila a osvítila plamenem víry srdce lidí v této neutěšené dějinné chvíli, v sociální, ekonomické a morální krizi a převažující negativitě.
Znamená to, že všem dosvědčila, že evangelium zůstává pro církev živým zdrojem věčné novosti, oproti těm, kdo z něj činí mrtvé doktríny, jimiž kamenuje druhé.
Znamená to, že obnažila uzavřená srdce, která se často skrývají dokonce za církevním učením anebo za dobrými úmysly, usazují se na Mojžíšovu katedru, odkud někdy nadřazeně a povrchně posuzují obtížné případy a zraněné rodiny.
Znamená to, že prohlásila církev za církev chudých v duchu a hříšníků hledajících odpuštění; nikoli jenom spravedlivých a svatých, nýbrž těch spravedlivých a těch svatých, kteří se cítí chudými a hříšnými.
Znamená to, že se snažila otevřít horizonty, překonat konspirativní hermeneutiku či uzavřenost perspektiv, bránit a šířit svobodu dětí Božích, předat krásu křesťanské novosti někdy zakrytou vráskami archaického jazyka nebo prostě nesrozumitelnou.
Na této synodě byla svobodně vyjádřena různá mínění – někdy bohužel metodami ne právě laskavými – a zajisté obohatila a oživila dialog, nabídla živý obraz církve, která nepoužívá „předem připravené vzorce“, ale čerpá z nevyčerpatelného zdroje svojí víry, živé vody, která tiší žízeň vyprahlých srdcí.[1]
A s výjimkou dogmatických otázek jasně definovaných církevním magisteriem jsme také viděli, že to, co se zdá normální biskupovi jednoho kontinentu, může být podivné, ba téměř skandální pro biskupa druhého kontinentu; to co je považováno za pošlapání práva v jedné společnosti, může být samozřejmým a nedotknutelným předpisem v jiné; to co je pro některé svoboda svědomí, je pro druhé jenom zmatek. Kultury jsou vskutku velmi odlišné a každý všeobecný princip má zapotřebí inkulturace, pokud má být dodržován a používán.[2]
Synoda v roce 1985, která připomněla 20. výročí zakončení Druhého vatikánského koncilu, mluvila o inkulturaci, jako o „vnitřní transformaci autentických kulturních hodnot prostřednictvím integrace do křesťanství a o zakořenění křesťanství do různých lidských kultur.“[3] Inkulturace neoslabuje pravé hodnoty, nýbrž dokazuje jejich pravou sílu a autenticitu, poněvadž se neměnně přizpůsobují a dokonce pokojně a postupně proměňují různé kultury.[4]
Viděli jsme také v bohatství našich odlišností, že výzva, před níž stojíme, je stále tatáž: zvěstovat evangelium dnešnímu člověku, bránit rodinu před všemi ideologickými a individualistickými útoky.
A aniž bychom upadli do nebezpečí relativismu anebo démonizace druhých, snažili jsme se plně a odvážně obsáhnout Boží dobrotu a milosrdenství, které přesahuje naše lidské kalkulace a netouží po ničem jiném, než aby „se všichni lidé zachránili“ (1 Tim 2,4), a tak zasadit a žít tuto synodu v kontextu mimořádného Svatého roku Milosrdenství, který je církev povolána žít.
Drazí bratři,
zkušenost synody nám také umožnila pochopit, že pravými obránci nauky nejsou ti, kdo brání literu, ale ducha; nikoli ideje, ale člověka; nikoli formulace, nýbrž nezaslouženost Boží lásky a Božího odpuštění. To nijak neznamená umenšovat důležitost formulací, zákonů a božských přikázání, nýbrž vyzdvihovat velikost pravého Boha, který s námi nejedná podle našich zásluh, ani podle našich skutků, nýbrž jediněpodle bezmezné štědrosti svého Milosrdenství (srov. Řím 3,21-30; Žl 129, Lk 11,37-54). Znamená to překonávat trvalé pokušení staršího bratra (srov. Lk 15,25-32) a závistivých dělníků (srov. Mt 20,1-16). Ba dokonce to znamená více si cenit zákonů a přikázání vytvořených pro člověka a nikoli naopak (srov.Mk 2,27).
V tomto smyslu poctivá lítost, lidské skutky a snahy nabývají hlubšího významu nikoli jako cena za nedosažitelnou spásu zdarma danou Kristem na kříži, nýbrž jako odpověď Tomu, který nás miloval jako první a zachránil nás za cenu svojí nevinné krve, když jsme ještě byli hříšníky (srov. Řím 5,6).
Primární povinnost církve nespočívá v tom, že má distribuovat rozsudky či anatémata, nýbrž hlásat Boží milosrdenství, volat k obrácení a vést všechny lidi k Pánově spáse (srov. Jan 12,44-50).
Bl. Pavel VI. řekl nádhernými slovy: „Můžeme si tedy představovat, že každý náš hřích či útěk od Boha v Něm zažíhá intenzivnější plamen lásky, touhu znovu si osvojit Jeho plán spásy a začlenit se do něj. Bůh se v Kristu zjevuje jako nekonečně dobrý. Bůh je dobrý. A nejenom v sobě samém; Bůh je – a řekněme to s pláčem – nekonečně dobrý k nám. Volá nás, hledá, myslí na nás, zná nás, inspiruje a očekává nás: On – lze-li to tak říci – bude šťastný v den, kdy se k Němu obrátíme a řekneme: Pane, ve svojí dobrotě mi odpusť. Tak se potom naše lítost stane Boží radostí.“ [5]
Také sv. Jan Pavel II. prohlásil, že „církev žije svým pravým životem, když vyznává a hlásá milosrdenství […] a když přivádí lidi k pramenům Spasitelova milosrdenství, které sama střeží a spravuje“.[6]
Také papež Benedikt XVI. řekl: „Milosrdenství je skutečně jádrem evangelního poselství, je to vlastní jméno Boha, […] Všechno co, církev hlásá a koná, zjevuje milosrdenství, které Bůh člověku dává. Když církev znovu hlásá zapíranou pravdu nebo zrazené dobro, činí tak vždy na podnět milosrdné lásky, aby lidé měli život a měli jej v plnosti (Jan 10,10).“[7]
Tímto světlem a díky tomuto času milosti, který církev prožila, když mluvila a diskutovala o rodině, se cítíme vzájemně obohaceni; a mnozí z nás zakusili působení Ducha svatého, který je pravým protagonistou a tvůrcem synody. Slovo rodina nám všem nezní stejně jako předtím, takže v něm již vnímáme syntézu povolání rodiny a smysl celého této synody.[8]
Zakončit synodu znamená pro církev vrátit se reálně na společnou cestu, abychom do všech částí světa, do každé diecéze, do každé komunity a do každé situace přinášeli světlo evangelia, objetí církve a oporu Božího milosrdenství.
Děkuji.
[1] Srov. List velkému kancléři „Papežské katolické univerzity v Argentině“ ke stému výročí teologické fakulty, 3. března 2015.
[2] Srov. Papežská biblická komise, Víra a kultura ve světle Bible. Akta plenárního zasedání PBK z roku 1979, LDC, Leumann 1981; Gaudium et spes, 44.
[3] Závěrečná zpráva synody (7. prosince 1985), L´Osservatore Romano, 10. prosince 1985, 7.
[4] „Církev v síle svého pastoračního poslání musí být neustále pozorná k dějinným proměnám a evoluci mentalit. Jistěže nikoli proto, aby se jim podrobila, ale aby překonala překážky, které mohou bránit přijímání jejích rad a jejích směrnic“ (Rozhovor s kard. Georgesem Cottierem v La Civiltà Cattolica, 3963-3964, 8. srpna 2015, str. 272).
[5] Homilie, 23. června 1968.
[6] O Božím milosrdenství, 13. A rovněž: „Ve velikonočním tajemství… se nám Bůh ukazuje jakým je: Otcem něžného srdce, který nerezignuje před nevděčností svých dětí a vždycky je ochoten odpustit“ (Regina coeli, 23. dubna 1995). A takto popsal odpor vůči milosrdenství: „Zdá se, že současné myšlení se snad ještě více než v dřívější době staví proti milosrdnému Bohu a pokouší se i pouhý pojem „milosrdenství“ odstranit ze života i ze srdce člověka. Samo slovo a výraz – milosrdenství – jako by přivádělo člověka do úzkých“ (O Božím milosrdenství, 2).
[7] Regina coeli, 30. března 2008, a jindy o moci milosrdenství řekl: „Milosrdenství klade meze zlu. Milosrdenstvím se vyjadřuje celá specifická přirozenost Boha, jeho svatost, moc pravdy a lásky.“ (Homiliena neděli Božího milosrdenství, 15. dubna 2007).
[8] Akrostych italského slova FAMIGLIA (rodina) nám pomáhá shrnout poslání církve v úkolu: Formovat nové generace, aby prožívali lásku vážně, nikoli jako individualistický nárok zakládající se na potěšení a návodu „použij a zahoď“, nýbrž v nové víře v autentickou, plodnou a trvalou lásku jakožto jedinou cestu k vyjití ze sebe, k otevření se druhému, k vyproštění ze samoty, k prožívání Boží vůle, k plné realizaci, k pochopení, že manželství je „prostor, v němž se ukazuje Boží láska, abychom obhajovali posvátnost života, každého života, abychom obhajovali jednotu a nerozlučnost manželského svazku jako znamení Boží milosti a lidské schopnosti milovat vážně“ (Homilie na zahájení synody, 4. října 2015) a k doceňování předmanželských kurzů jako příležitostí prohloubit křesťanský smysl svátosti manželství; A jít vstříc druhým, protože církev uzavřená v sobě je mrtvá církev; církev, která nevychází z vlastní ohrádky, aby hledala, přijímala a přiváděla všechny ke Kristu, je církev, která zrazuje svoje poslání a svoje povolání;Manifestovat a šířit Boží milosrdenství rodinám, které jsou v nouzi, opuštěným lidem, opomíjeným starým lidem, dětem zraněným na těle i na duši, a párům deptaným bolestí, nemocí, smrtí či pronásledováním;Inspirovat svědomí, často obklíčená škodlivými a subtilními dynamikami usilujícími stavět se na místo Boha Stvořitele: tyto dynamiky musí být demaskovány a potírány v naprosté úctě k důstojnosti každého člověka; Generovat a pokorně rekonstruovat důvěru v církev, která byla vážně umenšena jednáním a skutky jejích dětí; antisvědectví a skandály, kterých se v církvi dopustili někteří duchovní, bohužel zasáhly její věrohodnost a zatemnily zář jejího spásonosného poselství; Lnout intenzivní prací k podpoře a povzbuzování zdravých rodin, věřících a početných rodin, které navzdory každodenním námahám nadále dosvědčují věrnost učení církve a Pánovým přikázáním; Ideově podněcovat novou rodinou pastoraci, která se bude zakládat na evangeliu a respektovat kulturní odlišnosti, pastoraci schopnou předávat dobrou zvěst přitažlivým a radostným jazykem a odnímat srdcím mladých lidí strach z přijímání definitivních závazků, pastoraci, která bude věnovat zvláštní pozornost dětem, které jsou skutečnými oběťmi rodinných zranění, pastoraci, která bude inovovat vhodnou přípravu na svátost manželství a odstraňovat dominující praktiky zaměřené spíše na formální zevnějšek než na výchovu k celoživotnímu závazku; A milovat bezpodmínečně všechny rodiny, zejména ty, které procházejí těžkostmi: žádná rodina se nesmí cítit osamocena či vyloučena z lásky a objetí církve; opravdovým skandálem je strach milovat a konkrétně tuto lásku projevovat.
Přeložil Milan Glaser