24.10.2016 Rozhovor pápeža Františka s jezuitmi na 36. generálnej kongregácii
– Ďalší rozhovor s pápežom Františkom priniesol časopisLa Civiltà Cattolica(č. 3995, 10. dec. 2016, s. 417-431). Ide o prepis odpovedí Svätého Otca Františka pri stretnutí s jezuitmi zhromaždenými na 36. generálnej kongregácii, s účasťou vyše 200 reprezentantov rehole z celého sveta.
Svätý Otče, ste živým príkladom prorockej odvahy. Ako to robíte, že ju viete vyjadriť s takou účinnosťou? Ako to môžeme robiť aj my?
„Odvaha nespočíva len v robení hluku, ale tiež v tom, že ho viete robiť, že viete, kedy ho robiť a ako ho robiť. Ba dokonca, ešte skôr než čokoľvek iné, treba rozlíšiť, či hluk robiť alebo nie. Odvaha je konštitutívna pre akúkoľvek apoštolskú činnosť. A dnes viac než kedykoľvek predtým je potrebné mať odvahu a prorockú smelosť. Aby sme nemali strach, je potrebná istá aktualizovaná parézia, prorocká smelosť. Je jedinečné, že toto bola prvá vec, čo sv. Ján Pavol II. povedal, keď bol zvolený za pápeža: «Nebojte sa». Pripomenul všetky problémy východných krajín a odvaha mu pomohla im všetkým čeliť.
Aká prorocká odvaha sa od nás žiada dnes? To treba rozlíšiť. Čiže klásť si otázku: kam treba nasmerovať túto prorockú odvahu? Je to postoj, ktorý sa rodí z magis. A magis je parézia! Magis spočíva v Bohu, ktorý je vždy väčší. A teda, hľadiac na tohto vždy väčšieho Boha, rozlišovanie sa prehlbuje v hľadaní miest, ku ktorým treba odvahu nasmerovať. Verím, že toto je vaša práca na tejto kongregácii: rozlíšiť «kam» vlastne nasmerovať magis, prorockú odvahu, paréziu.
Niekedy sa prorocká odvaha snúbi s diplomaciou, s istým dielom presviedčania a zároveň tiež so silným znakmi. Napríklad, prorocká odvaha je povolaná zaútočiť na korupciu, tak veľmi rozšírenú v niektorých krajinách. Korupciu, vďaka ktorej, napríklad, keď sa vyčerpajú ústavné obdobia mandátu, hneď vzniknú snahy o reformu ústavy, aby bolo možné ešte zostať. Myslím si, že práve tu by Spoločnosť [Ježišova], vo svojej práci vyučovania a sociálneho scitlivovania, mala konať dobrú odvážnu prácu, s cieľom presvedčiť, že nejaká krajina nemôže rásť, ak sa nerešpektujú právne základy, ktoré si samotná krajina položila preto, aby v budúcnosti dokázala sama sebe vládnuť.“
*
Vo vašom príhovore ste nám jasne navrhli morálku, ktorá sa zakladá na rozlišovaní. Ako nám navrhujete pokračovať v morálnej oblasti vzhľadom na túto dynamiku rozlišovania morálnych situácií? Zdá sa mi, že nebude možné zastaviť sa pri takej interpretácii, že sa deduktívne (sylogisticky) uplatneňuje norma, ktorá sa obmedzuje na to, že vidí jednotlivé situácie ako prípady všeobecnej normy…
„Rozlišovanie, schopnosť rozlišovať, je kľúčový prvok. A práve nedostatok rozlišovania si všímam pri formácii kňazov. Vskutku riskujeme, že si privykneme na postoj «buď biele alebo čierne» a na to, čo je legálne. Voči rozlišovaníu sme v princípe dosť uzavretí. Jedna vec je jasná: dnes v niektorých seminároch znovu nadobudla priestor istá rigídnosť, ktorá je vzdialená rozlišovaniu situácií. A je to nebezpečná vec, lebo nás môže priviesť k chápaniu morálky, ktorá má kazuistický zmysel. Hoci s odlišnými formuláciami, bola by to však stále v tej istej línii. To mi naozaj naháňa strach. Už som to povedal na stretnutí s jezuitmi v Krakove počas Svetových dní mládeže. Tam sa ma jezuiti pýtali, čo môže spraviť Spoločnosť, a odpovedal som, že jej dôležitou úlohou je formácia seminaristov a kňazov v rozlišovaní.
Ja a moja generácia – možno nie tí najmladší, ale moja generácia a niektoré z tých neskorších – sme boli vychovaní dekadentnou scholastikou. Študovali sme s manuálom teológiu a aj filozofiu. Bola to dekadentná scholastika. Napríklad mi je vždy do smiechu, keď si spomeniem na vysvetlenie ,metafyzického kontinua‘, lebo nás učili teóriu puncta inflata (teória zo začiatku 17. storočia, pozn. red.). Keď veľká scholastika začala strácať na výške, stáva sa tou dekadentnou školastikou, akú sme študovali, aspoň moja generácia a iné.
Bola to táto dekadentná scholastika, ktorá vyprovokovala kazuistický prístup. A je kuriózne. Na vyučovanie matérie «sviatosti zmierenia» na teologickej fakulte boli zvyčajne – ale nie všade – profesori sviatostnej morálky. Celá morálna oblasť bola obmedzená na «môže sa», «nemôže sa», «potiaľ áno, potiaľ nie». Na skúške ad audiendas (skúška odbornej pripravenosti na službu spovedania, pozn. red.) jeden môj spolubrat, ktorému položili dosť komplikovanú otázku, jednoducho povedal: «Ale otče, prosím vás, tieto veci sa v skutočnosti nedejú!» A skúšajúci odpovedal: «Ale je to v knihách!»
Bola to morálka veľmi cudzia rozlišovaniu. V tej dobe bol strašiakom prízrak situačnej morálky… Myslím, že Bernard Häring bol prvý, ktorý začal hľadať novú cestu k rozkvetu morálnej teológie. Samozrejme v našich časoch morálna teológia spravila veľký pokrok vo svojich úvahách a vo svojej zrelosti; dnes už viac nie je «kazuistikou».
V morálnej oblasti treba napredovať bez toho, aby sme upadli do «situacionizmu»; ale na druhej strane treba prebudiť to veľké bohatstvo obsiahnuté v rozmere rozlišovania, a to je vlastné veľkej scholastike. Všimnime si jednu vec: svätý Tomáš a svätý Bonaventúra tvrdia, že všeobecný princíp platí pre všetkých, ale – hovoria to explicitne – v miere, v akej sa zostupuje do jednotlivostí, sa otázka rôzni a nadobúda odtiene bez toho, že by sa princíp musel zmeniť. Táto scholastická metóda má svoju platnosť. Je to morálna metóda, ktorú použil Katechizmus Katolíckej cirkvi. A je to metóda použitá v poslednej apoštolskej exhortácii Amoris laetitia, po rozlišovaní vykonanom celou Cirkvou prostredníctvom dvoch synod. Morálka použitá v Amoris laetitiaje tomistická, ale je tou od svätého Tomáša a nie tou od autora puncta inflata.
Je jasné, že na poli morálky treba pokračovať s vedeckou prísnosťou a s láskou k Cirkvi a k rozlišovaniu. Sú isté body morálky, ku ktorým jedine v modlitbe možno nadobudnúť dostatočné svetlo, aby sme dokázali postúpiť v teologickom uvažovaní. A pokiaľ ide o túto vec, dovolím si zopakovať: treba robiť «teológiu na kolenách». Nemožno robiť teológiu bez modlitby. Je to kľúčový bod a treba to tak robiť.“
*
Pápež František si želá Spoločnosť chudobnú a pre chudobných. Akú radu nám dá, aby sme kráčali týmto smerom?
„Myslím, že v tomto bode chudoby nás svätý Ignác v mnohom prekonal. Keď čítame, ako chápal chudobu a sľub nezmeniť chudobu, ak nie k jej väčšiemu sprísneniu, musíme pouvažovať. Ignác nemá len čisto asketický prístup, akési poštípanie sa, aby to človek bolestnejšie pocítil, ale je to láska k chudobe ako životný štýl, ako cesta ku spáse, cesta Cirkvi. Lebo pre Ignáca – a toto sú dve kľúčové slová, ktoré používa – je chudoba matkou a múrom. Chudoba plodí, je matkou, plodí duchovný život, život svätosti, apoštolský život. A je múrom, obraňuje. Koľko cirkevných pohrôm sa začalo pre nedostatok chudoby: aj mimo Spoločnosti, mám na mysli celú Cirkev vo všeobecnosti. Koľké škandály, o ktorých žiaľ musím byť informovaný vzhľadom na pozíciu, v akej sa nachádzam, sa rodia z peňazí. Myslím, že svätý Ignác mal naozaj veľkú intuíciu. V ignácovskej vízii chudoby máme zdroj inšpirácie, ktorá nám pomôže.
Klerikalizmus, ktorý je jedným z najvážnejších ziel v Cirkvi, je vzdialený od chudoby. Klerikalizmus je bohatý. A ak nie je bohatým peniazmi, je takým pýchou. Ale je bohatým: je tam pripútanosť k vlastníctvu. Nenechá sa plodiť matkou chudobou, nenechá sa ochraňovať múrom chudoby. Klerikalizmus je jednou z najzávažnejších foriem bohatstva, akými dnes v Cirkvi trpíme. Aspoň na niektorých miestach v Cirkvi. Dokonca v tých úplne každodenných skúsenostiach. Chudobná Cirkev pre chudobných je tá evanjeliová, tá z Reči na vrchu z Evanjelia podľa Matúša a tá z Reči na rovine z Evanjelia podľa Lukáša, ako aj ,protokol’ z 25. kapitoly Matúšovho evanjelia, podľa ktorého budeme súdení. Myslím, že v tomto je evanjelium veľmi jasné a treba ísť tým smerom. Ale tiež by som nástojil na skutočnosti, že by bolo pekné, ak by Spoločnosť pomohla prehĺbiť Ignácovu víziu o chudobe, lebo si myslím, že je víziou pre celú Cirkev. Niečo, čo môže pomôcť nám všetkým.“
Veľmi dobre ste hovorili o dôležitosti, akú má útecha. Keď si robíte reflexiu na záver každého dňa, aké veci Vám dodávajú útechu a aké Vás o ňu oberajú?
„Hovorím tu v rámci rodiny, a teda môžem povedať: som vždy skôr pesimista. Nevravím, že som depresívny, lebo to nie je pravda. Ale je pravdou, že zvyknem vždy hľadieť na tú časť, ktorá nefungovala. A tak je útecha pre mňa najlepším antidepresívom, aké som našiel! Nachádzam ju, keď sa postavím pred Pána a nechám ho, aby mi ukázal to, čo urobil počas dňa. Keď si na konci dňa uvedomím, že ma vedie, keď si uvedomím, že napriek môjmu kladeniu odporu, bol tu sprievodca, tak ako vlna, ktorá ma pohnala vpred, to ma naozaj utešuje. Je to ako počuť: «On je tu». Čo sa týka môjho pontifikátu, utešuje ma počuť vo vnútri: «V poriadku, to, čo ma dostalo do tohto ,tanca‘, nebola zhoda hlasov, ale má to do činenia s Ním». To ma veľmi utešuje. A keď si uvedomím, koľko ráz zvíťazila moja vzdorovitosť, prenikne ma bolesť a privádza ma to žiadať o odpustenie. A je to dosť častá skutočnosť. A prospieva mi to: uvedomiť si, ako hovorí svätý Ignác, že človek «len čo tu prekáža», uznať, že každý má svoje vzdorovitosti, že s nimi žije každý deň a že niekedy nad nimi víťazí, inokedy nie. Táto skúsenosť zaisťuje, aby si človek nenamýšľal, že je ktoviekým. To pomáha. Toto je moja osobná skúsenosť, povedané najjednoduchšie ako sa dá.“
24.10.2016 Papež František v rozhovoru s jezuity: Morálka obsažená v Amoris letitia je tomistická
Řím. Časopis „La Civiltà Cattolica“ zveřejnil přepis dialogu papeže Františka s účastníky generální kongregace Tovaryšstva Ježíšova. K setkání došlo 24. října, v závěru 36. kongregace, která zvolila do čela řádu nového generálního představeného, Venezuelana Artura Sosu. Otázky volně kladené z pléna se dotkly mnoha klíčových bodů učení papeže Františka, jako je prorocká smělost, inkulturace evangelia, rozlišování v morálních otázkách nebo zneužívání člověka válečným průmyslem.
„Více než kdy jindy je dnes zapotřebí mít odvahu a prorockou smělost“ – říká papež František. Mluví o „nové parresii“ a o odvážném svědectví. Klíč k jeho rozlišení spatřuje v jezuitském hesle „Deus semper maior“. S pohledem upřeným k Bohu, který je vždy „větší“, je třeba rozlišovat místa, kam má být tato smělost nasměrována. „Prorocká smělost se někdy snoubí s diplomacií, s jistým přesvědčováním a zároveň také se silnými gesty,“ radí František svým řádovým spolubratřím a jako příklad uvádí boj proti korupci, která v některých zemích paralyzuje právní základy státu.
Při pohledu na současnou politickou scénu papež konstatuje, že „velká politika je stále více degradována na malou politiku.“ „Nedostává se velkých politiků, kteří byli schopni skutečně se nasadit pro své ideály a neměli strach ani z dialogu ani z boje, nýbrž postupovali s inteligencí a charismatem politice vlastním. Politika je jednou z nejsvrchovanějších forem milosrdné lásky,“ podotýká papež a upřesňuje, že má na mysli „velkou politiku.“
Další okruh otázek se týkal současných konfliktů a jejich dopadu na společnost. „Pracovat pro mír je naléhavě nutné,“ zdůrazňuje papež s poukazem na svou tezi o fragmentalizované třetí světové válce. Tyto fragmenty se stále více sjednocují, jsme ve válce, nesmíme být naivní – varuje Svatý otec. Svět je ve válce a daň za to platí některé země, zejména na Blízkém východě a v Africe.
Papež František spatřuje v tomto nepřetržitém řetězci válek dědictví kolonizace a vykořisťování. Poukazuje na zdánlivou nezávislost řady bývalých koloniálních států, v níž si původní mocnosti zajistily své pozice. Afrika zůstává cílem vykořisťování díky svému bohatství, z něhož se snaží vytěžit i ty země, které ještě donedávna neměli s tímto kontinentem nic společného. Za takovéto situace pak samozřejmě povstávají války, podotýká papež.
Pro mír je nutné pracovat „skrze křesťanské jednání, které nám ukazuje Pán v evangeliu. Takto je možné mnoho učinit a mnoho se také dělá… Někdy to stojí nejvyšší cenu, platí se životem. A přece pokračujeme dále. Mučednictví je součástí našeho povolání,“ řekl papež František v dialogu s jezuity.
V souvislosti s encyklikou Laudato si´ papež upřesňuje, že nejde o „zelenou encykliku“ nýbrž o „sociální encykliku“, protože upozorňuje na lidské utrpení, které je důsledkem ekologické krize. František opakuje, že mu jde o ty nejubožejší, kteří jsou v důsledku této krize „skartováni“. Zastavuje se také u ohrožení spojeného s digitálním, virtuálním světem. Poukazuje na problém „tekuté ekonomie“, „tekutosti“, která ničící konkrétnost a s ní také konkrétní dimenzi práce. Tam, kde stačí několikaminutové klikání na počítači k provedení finanční transakce na druhém konci světa, se tato konkrétní dimenze ztrácí.
František pak opakuje neutěšené údaje o nezaměstnanosti mladých lidí: v Itálii 40%, ve Španělsku 50%, v Chorvatsku 47% . Je to alarmující signál, který ukazuje, že tato „tekutost“ způsobuje nezaměstnanost.
Z vnitrocírkevních otázek se papež vrací k problému klerikalismu, který považuje za jeden z nejvážnějších nešvarů v církvi. Církev má být chudá pro chudé, opakuje František a cituje sv. Ignáce, který chudobu označoval za matku a ochrannou zeď. „Chudoba je plodná, je matkou, protože plodí duchovní život, svatý život, apoštolský život. A je také zdí, protože chrání. Kolik pohrom v církvi začalo z nedostatku chudoby,“ poznamenal papež. „Klerikalismus je jedním z nejvážnějších nešvarů v církvi, vzdaluje se chudobě. Klerikalismus je bohatý. A není-li bohatý penězi, je bohatý pýchou.“ Jediné, co se uchránilo před klerikalismem je lidová zbožnost, říká svým spolubratřím papež František. „Vzhledem k tomu, že lidová zbožnost je jednou z těch věcí , která patří lidem a kterým kněží nevěří, laici v ní mohli být kreativní. Sem tam snad bylo nutné pár věcí poopravit, ale lidová zbožnost se uchránila…“ Papež vykresluje klerikalismus, jako to, co dusí sílu a milost křtu, z níž pramení evangelizační a misijní síla, jako vytváření závislostí, které udržují lidi ve stavu nedozrálosti.
Pokud jde o krizi povolání, na niž se má soustředit také příští biskupská synoda, papež mluví o svém přesvědčení, že povolání existují: „jen je třeba vědět, jak jsou předkládána a jaké péče se jim dostává. Pokud je kněz stále uspěchaný, ponořený do tisíců administrativních záležitostí, pokud neuznáme, že duchovní vedení není klerikálním, nýbrž laickým charismatem (které může vykonávat i kněz) a nebudeme laiky pobízet k rozlišování povolání, je evidentní, že povolání mít nebudeme,“ shrnuje František. A dodává: „Nepodporovat povolání mezi místním obyvatelstvem je sebevražda, nelze to nazvat jinak než sterilizací církve… znamená to nedovolovat, aby matka měla děti. A to je vážné.“
Jedním z klíčových pojmů, o které papež František opírá svou morální teologii je rozlišování. Papež kritizuje nedostatečný důraz na rozlišování při formaci seminaristů. „Hrozí nám, že si zvykneme na „černobílé“ vidění a na to, co je legální“ – říká a dodává, že to může vést k pojetí morálky v kazuistickém smyslu. František vzpomíná, že sám byl vychován v ovzduší dekadentní scholastiky: „Celá morální oblast byla omezena na „lze“ a „nelze“, „odtud potud“. Upozorňuje, že od té doby morální teologie pokročila kupředu. Je sice třeba vyvarovat se situacionismu, ale na druhé straně je potřeba probudit velké bohatství, jaké obsahuje dimenze rozlišování – a právě to je vlastní velké scholastice, dodává papež František. Sv. Tomáš a sv. Bonaventura říkají, že obecný princip platí pro všechny, avšak – a to říkají jasně – otázka se rozrůzňuje v té míře, v jaké se postupuje k jednotlivostem, a nabývá různých odstínů, aniž by se obecný princip měnil. Tato scholastická metoda má svoji platnost, konstatuje papež. Je to také metoda, kterou užívá Katechismus katolické církve i poslední apoštolská exhortace Amoris laetitia po rozlišování, na kterém se podílela celá církev prostřednictvím dvou synod. „Morálka obsažená v Amoris laetitia je tomistická“- říká František a dodává, že jsou nicméně některé morální otázky, k nimž lze získat dostatečné světlo jedině v modlitbě. „Pěstovat teologii bez modlitby není možné,“ zdůrazňuje.
Papež se dále rozhovořil o nezbytnosti studovat teologii v kontextu reálně žitého života. Nesmí chybět akademická studia, ale ani kontakt s realitou, modlitba a osobní i komunitní rozlišování.
Pokud jde o kritiku a její přijímání, papež podotýká, že je třeba mít na zřeteli, odkud kritika přichází a kdo kritizuje. Dodává ovšem, že někdy i nejhorší nedorozumění mohou přinést kritiku, která pomáhá. „Je potřeba naslouchat každé kritice a rozlišovat. Nesmíme zavírat brány před žádnou kritikou, protože bychom si tak mohli zvyknout na zavírání bran a to není dobré. Po rozlišování lze říci: tato kritika je neopodstatněná a zavrhnout ji“ – říká František a dodává, že k rozlišování se má přistupovat každodenně, s dobrou vůlí a se srdcem otevřeným před Pánem.
„Jsem spíše pesimista“ – vyznává papež František, protože „mám sklon zabývat se tím, co nefungovalo.“ Za nejlepší protilék označuje útěchu, kterou nachází, když předloží celý den před Pána, aby On sám ukázal, co v něm činil. „Když si takto na konci dne uvědomím, že jsem veden, když si uvědomím, že navzdory mému odporu, jsem byl veden, jako na vlně, která mne unášela kupředu, utěšuje mne to. Je to jako bych pocítil: „On je tady“. A pokud jde o můj pontifikát, utěšuje mne, když uvnitř slyším: „Na tuto scénu mne nepřivedl souběh hlasů, ale má s tím co do činění On“ A to je mi velkou útěchou.“