24.10.2016 Pápež František sa prihovoril jezuitom na 36. generálnej kongregácii
„Kráčať spoločne – slobodní a poslušní – prichádzajúc na periférie, kam sa iní nedostanú, pod Ježišovým pohľadom a sledujúc horizont, ktorým je vždy väčšia sláva Boha, ktorý nás prekvapuje bez prestania.“ .
Kráčet pro Ignáce neznamená toulat se, nýbrž promítá se do něčeho kvalitativního, co je „ziskem“ a pokrokem, znamená jít vpřed a konat něco pro druhé
Prospěch není individualistický; je společný. „Cíl tohoto Tovaryšstva je s pomocí Boží starat se nejen o spásu a dokonalost vlastních duší, nýbrž stejně usilovně pracovat na spáse a dokonalosti bližních“ (Examen I,2). A pokud se Ignác ve svém srdci k něčemu klonil, byla to pomoc bližnímu, takže se zlobil, když mu říkali, že důvodem, proč někdo vstoupil do Tovaryšstva, byla „spása vlastní duše. Ignác totiž nechtěl lidi, kteří by byli dobří kvůli vlastnímu prospěchu, ale nenalezli by se v ochotě sloužit bližnímu: (Aicardo I bod 10, str. 41).
Prospěch v každé věci. Ignácova formule vyjadřuje určité napětí: „nejenom…, ale i…“. Toto smýšlení, které spojuje vlastní spásu a dokonalost se spásou a dokonalostí bližních, vychází ze svrchované Milosti a je vlastní Tovaryšstvu. Harmonizace tohoto a těchto napětí (kontemplace a činnost, víra a spravedlnost, charizma a instituce, komunita a poslání…) nenastává abstraktními formulacemi, nýbrž dochází k ní postupně tím, co Faber nazýval „naším způsobem jednání.“[8]Cestou a pokrokem v následování Pána Tovaryšstvo harmonizuje napětí, která nevyhnutelně vznikají a jsou vytvářena odlišnostmi lidí, které svolává, i posláními, která přijímá.
Prospěch není elitářský.
Tímto prospěchem je nakonec to, „co více napomáhá k dobrému“. Jde o tzv. magis, ono více, které Ignáce vede tomu, aby začínal a doprovázel procesy a hodnotil jejich reálný vliv na lidský život ve věcech víry či spravedlnosti anebo milosrdenství a činorodé lásky. Magis je ohněm, horlivou činností, která otřásá usínajícími.
Dôraz položil na poslanie jezuitov, zacielené už od počiatku rehole v roku 1540 na samotnú vieru, jej „obranu a šírenie“ a na všetko, „čo osoží dušiam v kresťanskom živote a náuke“ (šp. aprovechamiento, lat. ad profectum). Tento osoh „nie je individuálny, ale spoločný“, „Skutky milosrdenstva – starostlivosť o chorých v nemocniciach, žobranie a rozdeľovanie almužny, vyučovanie maličkých, trpezlivé znášanie príkorí… – boli životným prostredím v ktorom sa sv. Ignác a jeho prví spoločníci pohybovali a existovali, ich každodenným chlebom. Boli pozorní, aby všetko ostatné nebolo na prekážku!“
Po pripomenutí slávneho výroku španielskeho jezuitu zo 16. storočia Hieronyma Nadala, ktorý charakterizoval Spoločnosť Ježišovu jedným slovom ako „horlivosť“ (La Compañía es Fervor) predložil pápež František členom 36. generálnej kongregácie tri body vychádzajúce z nosných zásad ignaciánskej spirituality.
Ignác v Duchovních cvičeních nechává svoje přátele rozjímat o „úřadu těšitele“, který je vlastní Zmrtvýchvstalému Kristu (DC, 224). Vlastním úkolem Tovaryšstva je těšit věřící lid a rozlišováním napomáhat k tomu, aby nás nepřítel lidské přirozenosti nezbavoval radosti: radosti z evangelizace, radosti z rodiny, radosti z církve, radosti ze stvoření… Aby nám ji nezcizil jednak malomyslností vzhledem k velikosti zla ve světě a k nedorozumění mezi těmi, kteří si předsevzali konat dobro, a jednak pošetilými radostmi, které jsou vždy na dosah ruky v kterémkoli obchodě.
„Služba radosti a duchovnej útechy korení v modlitbe. Spočíva v povzbudzovaní sa a povzbudzovaní všetkých «vytrvalo si vyprosovať útechu od Boha».“
Prospívá to, poněvadž v neútěše zjistíme, jak málo zmůžeme bez milosti a útěchy“ (srov. DC, 324). Praktikování prosebné modlitby o útěchu a její vyučování je zásadní služba prokazovaná radosti. Pokud se někdo necítí hoden (což je v praxi velmi časté), ať se snaží prosit o tuto útěchu alespoň z lásky ke zvěsti, poněvadž radost je pro evangelní zvěst konstitutivní, a ať o ni prosí také z lásky k druhým, ke své rodině a k světu. Dobrou zvěst nelze předávat se smutnou tváří. Radost není nějakou ozdobou „navíc“, nýbrž jasným ukazatelem milosti, ukazuje, že láska je činná, jednající a přítomná. Hledat radost proto neznamená hledat „nějaké speciální efekty“, které umí produkovat naše doba kvůli konzumním požadavkům, nýbrž hledat její existenciální ukazatel, jímž je „stálost“. Ignác prozřel a probudil se, aby rozlišoval duchy objevem rozdílné hodnoty trvalých a pomíjivých radostí (Poutník. Vlastní životopis sv. Ignáce z Loyoly, 8). Čas je pro něho prvkem, který dává klíč k rozpoznání činnosti Ducha.
V Exerciciích se pokrok v duchovním životě projevuje obdržením útěchy, když se postupuje od dobrého k lepšímu (srov. DC, 315) a také „veškerým vzrůstem naděje, víry a lásky a každou vnitřní radostí“ (DC, 316)Toto vychádza z objavu samotného Ignáca, ktorý sa v Duchovných cvičeniach označuje ako „rozlišovanie duchov“, pripomenul pápež František.
„Jezuita je služobník radosti Evanjelia, či už vtedy, keď pracuje «remeselne» formou rozhovorov a dávaním duchovných cvičení jednotlivej osobe, pomáhajúc jej nájsť to «vnútorné miesto, odkiaľ jej prichádza sila Ducha [Svätého], ktorý ju vedie, oslobodzuje a obnovuje» (Pierre Favre, Denník, Paríž, Desclée, 1959; porov. Úvod Michela de Certeau, s. 74), či už vtedy, keď pracuje v rámci štruktúr organizovaním diel formácie, milosrdenstva, reflexie, ktoré sú inštitucionálnym predĺžením toho zlomového momentu, v ktorom sa prekonáva vlastná vôľa a vstupuje do činnosti Duch [Svätý]. Správne tvrdil M. de Certeau: Duchovné cvičenia sú «apoštolskou metódou par excellence», pretože umožňujú «návrat k srdcu, k princípu poddajnosti Duchu [Svätému], ktorý prebúdza a pobáda toho, kto si robí exercície k osobnej vernosti Bohu»(Tamže, s. 76)“.
Jubileum milosrdenstva je vhodný čas na uvažovanie nad službami milosrdenstva., Milosrdenství není abstraktní slovo, nýbrž styl života, který před slova klade konkrétní gesta, jež se dotýkají těla bližního a institucionalizují se ve skutcích milosrdenství. Pro nás, kteří konáme Exercicie, tedy milost, skrze niž nás Ježíš přivádí k podobnosti s Otcem (srov. Lk 6,36), začíná rozmluvou o milosrdenství, která je prodloužením rozmluvy s Pánem ukřižovaným pro moje hříchy. Celé druhé cvičení je rozmluvou plnou pocitů zahanbení, zmatení, bolesti a slz vděčnosti, když vidím, kdo jsem já – a umenšuji sebe, i kdo je Bůh, kterého velebím a „který mně až do tohoto okamžiku zachoval život“ (DC, 61); kdo je Ježíš ukřižovaný pro mne. Způsob, jakým Ignác žije a formuluje svoji zkušenost s milosrdenstvím, přináší obrovský prospěch osobní i apoštolský a vyžaduje pronikavou a vznešenou zkušenost rozlišování. Náš otec říkal (svatému Františkovi Borgia): „Jsem sám o sobě přesvědčen, že i před milosti i po ní jsem venkoncem překážkou. Ale nad tím pociťuji jen větší uspokojení a duchovní radost v našem Pánu, protože si nemohu připisovat nic, co by se mohlo zdáti dobré.“[12] Ignác tedy prožívá čiré Boží milosrdenství v těch nejmenších věcech svého života i v sobě samém. A cítil, že čím více překážel, tím dobrotivěji s ním jednal Pán: „Tolikeré bylo Pánovo milosrdenství a tak hojná milost Jeho mírnosti a něhy, že čím více si přál být potrestán, tím dobrotivější byl Pán a tím hojněji jej obdařoval poklady své nekonečné štědrosti. Jindy měl za to, že na světě neexistuje člověk, ve kterém by tyto dvě věci přebývaly společně tak jako v něm; první je mnohost jeho selhání ve vztahu k Bohu a druhou množství a nepřetržitost milostí, kterých se mu z Jeho rukou dostává.“[13]
„ Byť milosrdným predpokladá v prvom rade zakúsiť na vlastnej koži milosrdenstvo Boha. „Jedine ak zakusujeme túto uzdravujúcu moc naživo na našich vlastných ranách, ako osoby a ako organizmus (komunita), zbavíme sa strachu nechať sa pohnúť nesmiernosťou utrpenia našich bratov a pustíme sa do trpezlivého kráčania s naším ľudom, učiac sa od neho, ako najlepšie mu môžeme pomáhať a slúžiť (porov. 32. generálna kongregácia, 4. dekrét, č. 50)“.
Velkodušná služba a rozlišování z nás činí muže církve – nikoli klerikální, nýbrž církevní – muže pro druhé, aniž bychom si ponechávali něco svého, co izoluje, nýbrž vkládali všechno, co máme, do společenství a do služby.
Nejdeme osamoceně, ani pohodlně, jdeme se „srdcem, jež nezpohodlní, neuzavírá se do sebe, ale buší v rytmu cesty, kterou se má ubírat spolu s celým Božím lidem“. Putujeme a stáváme se všem vším ve snaze někomu pomoci.
Prosme naši Matku, aby vedla a doprovázela každého jezuitu spolu s dílem věřícího Božího lidu, ke kterému je poslán, na těchto cestách útěchy, soucitu a rozlišování.