19.6.2017„Dospievanie nie je choroba“ – pápež František na kongrese Rímskej diecézy
– Buďme nablízku dospievajúcim, obdobie adolescencie je„náročným obdobím“, avšak „nie je to nejaká choroba“. Pápež František sa takto prihovoril dvom tisíckam účastníkov kongresu Rímskej diecézy, ktorý včera večer otvoril v Lateránskej bazilike v Ríme.
Práve výchova dospievajúcich a pomoc rodičom je témou tohtoročného kongresu, ktorý nesie názov „Nenechajme ich samých! Sprevádzajme rodičov pri výchove dospievajúcich detí“. Život rodín a výchovu adolescentov nemožno podľa pápežových slov brať „na ľahkú váhu“.
Výzvy, ktorým musia rodiny v Ríme čeliť
Život rodin a výchova adolescentů v tomto velkém městě vyžaduje jako základ zvláštní pozornost a nelze je brát na lehkou váhu. Není totiž jedno a totéž vychovávat nebo být rodinou v malé vesnici anebo ve velkoměstě. Neříkám, že je to lepší či horší. Je to zkrátka jiné. Komplexnost hlavního města nepřipouští reduktivní syntézy, ale spíše nás vybízí k polyedrickému (mnohostrannému) přemýšlení, poněvadž každá čtvrť a zóna má odezvu v diecézi, a ta se může v každém církevním společenství zviditelnit a stát hmatatelnou svým vlastním způsobem bytí.
Žijete napětími tohoto velkoměsta. Během mých různých pastoračních návštěv mi byly představeny některé vaše každodenní zkušenosti: Sú nimi vzdialenosť medzi domovom a prácou (ktorej prekonanie niekedy zaberie aj dve hodiny), nedostatok úzkych rodinných vzťahov kvôli presťahovaniu sa za prácou alebo kvôli zaplateniu nájomného, každý mesiac sa žije do „posledného centu“, mnohokrát chýba čas na zoznámenie sa so susedmi, v mnohých prípadoch zostávajú deti doma same. A tak bychom mohli pokračovat výčtem velkého množství situací, jež se dotýkají života našich rodin. Proto je třeba reflektovat a modlit se v římském dialektu s tvářemi konkrétních rodin a s myšlenkou na to, jak si v rámci této reality vzájemně pomáhat při formaci dětí. V našich společnostech a situacích je velkým iniciátorem a generátorem procesů Duch svatý. Je vodítkem transformačních a spasitelných dynamik. Nebojte se s Ním „chodit“ do svých čtvrtí a přemýšlet o tom, jak poskytovat podněty k doprovázení rodičům i dospívajícím.
Často žádáme od svých dětí přehnanou formaci v některých oblastech, které považujeme za důležité pro jejich budoucnost. Necháváme je učit spoustu věcí skýtajících „maximum“. Nepřikládáme však takovou důležitost tomu, aby poznali svoji zemi, svoje kořeny. Připravujeme je o poznání géniů a svatých, kteří nás zrodili. Vím, že máte laboratorium mezigeneračního dialogu, prostoru pro prarodiče. Vím, že se opakuji, ale cítím to jako něco, k čemu mne v srdci pobízí Duch svatý: aby naši mladí měli vize, uměli „snít“ a mohli směle a odvážně čelit budoucnosti, je nezbytné, aby naslouchali prorockým snům svých otců (srov. Jl 3,2). Pokud chceme, aby naše děti byly formovány a připraveny pro zítřek, nedokáží to pouze tím, že se naučí jazykům (kupříkladu). Je nezbytné, aby se spojily a poznaly svoje kořeny. Jedině tak budou moci vzlétnout, jinak budou uchváceni „vizemi“ jiných.
„Rodičia musia dať deťom priestor, aby hovorili so starými rodičmi. Častokrát dedko alebo babka sú v dome dôchodcov a oni ich ani nenavštívia… Starí rodičia majú túto schopnosť odovzdať minulosť, vieru a povedomie príslušnosti.“
Dítě, které prožívá svoje dospívání (jakkoli může být obtížné pro jeho rodiče), je dítětem s budoucností a nadějí. Často mi dělá starosti nynější předčasně „medicinální“ přístup k našim mladým. Zdá se, že všechno se vyřeší medicínsky nebo dozorováním všeho pomocí sloganu „využij svůj čas maximálně“, takže se někdy stane, že diář mladých je plnější než nějakých manažerů.
Proto znovu tvrdím: adolescence není patologie, kterou musíme potírat. Je součástí normálního, přirozeného životního růstu našeho potomstva. Kde je život, je pohyb. Kde je pohyb, tam jsou změny, hledání, nejistoty, je tam naděje, radost i úzkost, a zklamání. Zařazujme správně svoje rozlišování do rámce předvídatelných životních procesů. Existují meze, jež je nezbytné znát, abychom nealarmovali, ale také nebyli ledabylí, nýbrž uměli provázet a pomáhat v růstu. Není všechno indiferentní, ani nemá stejnou důležitost. „Je potrebné rozlišovať, do akého zápasu sa treba pustiť a do akého nie. V tom je veľmi nápomocné načúvať skúseným párom, ktoré i keď nám nikdy nedajú recept, svojim svedectvom však pomáhajú poznať tú či inú hranicu,“
Naši mladí sa snažia byť a – logicky – sa chcú cítiť protagonistami. Vôbec sa im nepáči, ak sa cítia byť riadení alebo ak majú odpovedať na ,rozkazy’, ktoré prichádzajú zo sveta dospelých – nasledujú pravidlá hry svojich ,vrstovníkov’. Hľadajú tú autonómiu, ktorá im pomáha cítiť sa, že ,sú si sami sebe pánmi.’ V tomto nájdeme dobrú príležitosť najmä pre školy, farnosti a cirkevné hnutia. Treba stimulovať aktivity, ktoré ich podrobia skúške, ktoré im pomôžu cítiť sa protagonistami. Oni mnohými spôsobmi hľadajú akúsi , závratnú skúsenosť’, ktorý by im pomohol cítiť sa živými. Tak im ho teda dajme! Podporujme všetko to, čo im pomáha premeniť svoje sny na projekty, a aby tak mohli objaviť, že všetok potenciál, ktorý majú, je mostom, cestou k povolaniu – v tom najširšom a najkrajšom zmysle slova
Ponúknime im širšie ciele, veľké výzvy a pomôžme im ich realizovať, dosiahnuť ich méty. Nenechajme ich samých. A preto, predložme im väčšiu výzvu, než oni predstavujú pre nás. Nedovoľme, aby sa im ,závratné skúsenosti’ dostali od druhých, ktorí len ohrozujú ich životy. Dajme im ho my!
Toto si vyžaduje, aby sme našli vychovávateľov schopných zapojiť sa do výchovy mladých. Vyžaduje si to vychovávateľov poháňaných láskou a oduševnením, ktorí umožnia, aby v nich rástol život Ježišovho Ducha, pomôžu im vidieť, že byť kresťanmi si vyžaduje odvahu a že to je krásna vec.
Pri výchove dnešných dospievajúcich nemôžeme pokračovať v používaní modelu zameraného len na akademické vzdelanie, len na idey. Treba nasledovať rytmus ich rastu. Je dôležité pomôcť im nadobudnúť sebaúctu; veriť, že môžu skutočne dosiahnuť to, čo si zaumienia
Chtějí být protagonisty: dejme jim prostor, aby jimi byli, a samozřejmě je orientujme a dejme jim nástroje k rozvíjení celého tohoto růstu. Proto mám za to, že harmonická integrace různého vědění jim pomůže vytvořit vlastní osobnost. Často se domníváme, že výchova spočívá ve vštípení poznatků a zanecháváme tak za sebou citové analfabety a mládež se spoustou neuskutečněných plánů, protože nenalezli, kdo by je učil „jednat“. Soustředili jsme se na výchovu mozku a přehlíželi srdce a ruce. A to je rovněž forma sociální rozdrobenosti.
5«Áno dospievaniu, nie súpereniu í
Jako poslední prvek je důležité, abychom přemýšleli o dynamice životního prostředí, které nás interpeluje všechny. Je zaujímavé sledovať, ako mladí chcú byť ,veľkými’ a ,veľkí’ chcú byť adolescentmi, alebo sa nimi stali.
Nemôžeme ignorovať túto kultúru, lebo je to vzduch, ktorí dýchame všetci. V súčasnej dobe existuje istý druh súperenia medzi rodičmi a deťmi; iné než to z iných čias, kedy dochádzalo k normálnej konfrontácií medzi jednými a druhými. Dnes sme prešli od konfrontácie ku konkurencii. Ide o dve odlišné duchovné dynamiky
Naši mladí dnes nachádzajú veľkú súťaživosť a málo ľudí, s ktorými by sa mohli konfrontovať. Svet dospelých prijal za paradigmu a model úspechu «večnú mladosť». Zdá sa, že rásť, starnúť, ,dozrievať’, je niečo zlé. Je to synonymum frustrovaného a vyčerpaného života. Zdá sa, že dnes sa všetko maskuje a predstiera. Akoby samotné to, že žijeme, nemalo zmysel. Aké je smutné, keď si chce dať niekto urobiť ,lifting’ srdca! Aké je bolestné, keď chce niekto vyhladiť ,vrásky’ mnohých stretnutí, radostí i smútkov!
Istým spôsobom ide o jednu z najnebezpečnejších ,nevedomých’ hrozieb výchovy našich adolescentov: vylúčiť ich z ich procesu rastu, lebo dospelí zaberajú ich miesto. Dospelí, ktorí nechcú byť dospelými a chcú sa hrať na večne mladých. Toto ,sociálne vylúčenie’ môže u mladých spôsobiť nárast pochopiteľnej tendencie izolovať sa alebo zastaviť procesy rastu kvôli nedostatku konfrontácie.“
Vychovávať k striedmosti je jedinečné bohatstvo. Prebudzuje vynaliezavosť a kreativitu, dáva možnosť pre fantáziu a predovšetkým sa otvára pre prácu v tíme a v solidarite. Otvára sa pre druhých. Existuje istý druh ,duchovnej pažravosti’. Ten postoj nenásytných, ktorí nejedia, ale hltajú všetko, čo ich obklopuje (akoby sa sýtili svojou hltavosťou).
Myslím si, že by nám ako rodine prospelo, ak by sme sa viac naučili o tejto ,nenásytnosti’ a dali priestor striedmosti ako ceste pre stretnutie, budovanie mostov, otvorenie priestorov, pre rast spolu s druhými a pre druhých. Toto dokáže urobiť iba ten, kto vie byť striedmym; inak zostane jednoducho ,nenásytným’
V Amoris laetitia jsem říkal: „Dějiny každé rodiny jsou rozbrázděny krizemi všeho druhu, jež jsou zároveň částí její dramatické krásy. Je třeba pomáhat objevovat, že překonaná krize nevede k méně intenzivnímu vztahu, nýbrž zlepšuje víno manželského spojení, ustaluje ho a přivádí ke zralosti. Manželé spolu nežijí proto, aby byli stále méně šťastní, ale aby se naučili být šťastnými novým způsobem, když se jim s novou etapou otevírají nové možnosti.“ (č. 232) Zdá se mi, že je důležité prožívat výchovu dětí v této perspektivě, jako Pánovo povolání, které nám adresuje jako rodině, aby nám umožnil v přechodu vyrůst a naučil nás lépe okoušet život, kterým nás obdarovává.
.“