Biblická čtení nám dnes podávají téma služby a vybízejí nás, abychom následovali Ježíše na cestě pokory a kříže.
Prorok Izaiáš načrtává postavu Jahweho Služebníka (53, 10-11) a jeho poslání spásy. Jde o osobnost, která se nevyznačuje slavným rodokmenem, je opovrhovaná, všichni se jí vyhýbají, ale naplňuje Boží plán svojí pokorou, mlčenlivostí a svým utrpením. Poslání tohoto Služebníka se totiž uskutečňuje utrpením, které mu umožňuje chápat trpící, nést břímě vin druhých a odčinit je. Vyřazenost a utrpení Pánova Služebníka vedoucí až k smrti přináší plody vykoupení a spásy mnohých.
Ježíš je Pánův Služebník: Jeho život a Jeho smrt byly cele službou (srov. Flp 2,7), byly příčinou naší spásy a smíření lidstva s Bohem. Kérygma, jádro evangelia, dosvědčuje, že v Jeho smrti a zmrtvýchvstání se naplnila proroctví o Pánově Služebníkovi. Vyprávění svatého Marka popisuje scénu, v níž se Ježíš potýká s učedníky Jakubem a Janem, kteří za podpory svojí matky chtěli usednout po jeho pravici a levici v Božím království (srov. Mk 10,37), nárokovali si čestná místa podle vize, kterou o tomto království měli. Perspektiva, v níž se pohybují, je stále znečištěna sněním o pozemské realizaci. Ježíš tedy způsobuje první „otřes“ těmto přesvědčením svých učedníků a poukazuje na svoji pozemskou cestu: „Kalich, který já piji, pít budete… ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno (Mk 10,39-40). Obrazem kalicha ujišťuje ony dva, že mohou mít až do dna podíl na jeho utrpení, avšak nezaručuje jim, že dosáhnou čestných míst. Jeho odpověď je pozváním k následování cestou lásky a služby a k odmítnutí světského pokušení vynikat nad ostatní a poroučet druhým.
Tváří v tvář lidem, kteří se domáhají moci a úspěchu, aby se nechali vidět před lidmi a byly uznány jejich zásluhy, jsou učedníci povoláni jednat opačně. Proto je varuje: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc„«Medzi vami to tak nebude. Ale kto sa bude chcieť stať medzi vami veľkým, bude vaším služobníkom» (Mk 10,43). Týmito slovami ukazuje službu ako štýl autority v kresťanskom spoločenstve. Kto slúži iným a je skutočne bez prestíže, má ozajstnú autoritu v Cirkvi. Ježiš nás pozýva zmeniť mentalitu a prejsť od pachtenia sa za mocou k radosti v nenápadnosti a službe, vykoreniť inštinkt dominovania nad druhými a praktizovať čnosť pokory.“
A poté co poukázal na vzor, který není hoden následování, nabízí Sebe sama jako ideál, ke kterému se vztahovat. V postoji Mistra nalezne společenství motivaci nové životní perspektivy: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (v.45). V biblické tradici je Syn člověka tím, který dostává od Boha „moc, slávu a království“ (Dan 7,14). Ježíš dává tomuto obrazu nový smysl a upřesňuje, že má moc jako služebník, slávu ve schopnosti ponížení a královskou autoritu v ochotě k naprostému odevzdání života. Svým utrpením a smrtí totiž dobývá poslední místo, službou dosahuje maximální velikost a dává ji darem své církvi.
Pojetí moci podle světských kritérií je neslučitelné s pokornou službou, která by měla charakterizovat autoritu podle Ježíšova učení a příkladu. Existuje neslučitelnost mezi ambicemi, šplhounstvím a následováním Krista; neslučitelnost mezi poctami, úspěchem, pověstí, pozemskými triumfy a logikou ukřižovaného Krista. Slučitelnost však existuje mezi Ježíšem, „znalým utrpení“, a naším utrpením. Připomíná nám to list Židům, který představuje Krista jako velekněze, jenž sdílí naše lidství ve všem kromě hříchu: „Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). Ježíš uskutečňuje podstatu kněžství svým milosrdenstvím a soucitem. Učinil přímou zkušenost našich těžkostí, zná zevnitř naše lidství, a to že se nedopustil hříchu, mu nebrání chápat hříšníky. Jeho sláva nevyvěrá z ambice či touhy po moci, nýbrž je slávou lásky k lidem, přijímá a sdílí jejich slabosti, nabízí jim uzdravující milost a jejich úmorné putování provází nekonečnou něhou
„Každý z nás, nakoľko je pokrstený, má vlastnú účasť na Kristovom kňazstve. Veriaci laici na všeobecnom kňazstve, kňazi na služobnom kňazstve. Preto všetci môžeme prijímať lásku, ktorá vyžaruje z jeho otvoreného Srdca, ako pre nás samých, tak i pre druhých: stávajúc sa ‚kanálmi‛ jeho lásky, jeho spolucítenia, zvlášť voči tým, ktorí sú v bolesti, úzkosti, bezradnosti a v samote.“
„Tí, ktorí boli dnes vyhlásení za svätých, vytrvalo slúžili bratom s mimoriadnou poníženosťou a láskou, napodobňujúc tak Božského Majstra. Sv. Vincent Grossi bol horlivý farár, vždy pozorný voči potrebám svojich ľudí, osobitne voči zraniteľnosti mladých. Pre všetkých so zápalom lámal chlieb Slova a stal sa Dobrým Samaritánom pre najnúdznejších.
Sv. Mária od Nepoškvrneného počatia čerpajúc zo zdrojov modlitby a kontemplácie osobne žila s veľkou pokorou službu tým najposlednejším, so zvláštnou pozornosťou k deťom chudobných a chorých.
Svätí manželia Ľudovít Martin a Mária Zélia Guérinová žili kresťanskú službu v rodine, vytvárajúc deň čo deň prostredie plné viery a lásky, a v tejto klíme vzklíčili povolania dcér, medzi ktorými je sv. Terézia od Dieťaťa Ježiša.
Žiarivé svedectvo týchto nových svätých nás pobáda vytrvať na ceste radostnej služby bratom, dôverujúc v Božiu pomoc a v materinskú ochranu Márie. Nech teraz z neba bdejú nad nami a podopierajú nás svojím mocným orodovaním.“