17.12.2016 Ranná homília pápeža Františka: Advent v nás obnovuje milosť pamäti
Bdělé čekání adventní doby se dnes zintenzivňuje, církev se začíná modlit velké antifony, které bezprostředně předcházejí slavnosti Narození Páně, a liturgie nás nabádá, abychom se pozastavili. Říká: „Zastavme se“ a dává nám číst tuto pasáž Ježíšova rodokmenu (Mt 1,1-17). Jaký je smysl zastavení v rámci tohoto zintenzivňování ? Církev jednoduše chce, abychom se upamatovali: „ Zastav sa a spomínaj. Obzri sa späť, pozri na [prejdenú] cestu.“ Paměť – tento deuteronomický postoj dodává duši sílu. Paměť, jak zdůrazňuje Písmo, je způsob modlitby a setkání s Bohem. „Pamatujte na své představené“, říká nám autor listu Židům (13,7). „Vzpomeňte si na minulé doby…“ (Žid 10,32), nabádá znovu. A potom v jedenácté kapitole téhož listu uvádí řadu svědků, kteří razili cestu k plnosti časů: „Pamatujte, pohlédněte zpět, abyste mohli jít lépe vpřed.“ Toto je význam dnešného liturgického dňa: milosť pamäti. Je potrebné vyprosovať si túto milosť: aby sme nezabúdali. Láske je vlastné nezabúdať. Láske je vlastné mať vždy pred očami to množstvo dobra, čo sme dostali. Láske je vlastné hľadieť na dejiny: odkiaľ prichádzame, my, naši otcovia, naši predkovia, aká je naša cesta viery.“ Toto upamatování nám přináší užitek, protože ještě více zintenzivňuje ono bdělé očekávání Pánova Narození. Je to poklidný den. Upamatování začíná vyvolením lidu: „Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova“ (Mt 1,1).Vyvolený lid kráčí k příslibu silou smlouvy a následných smluv, které uzavírá. Taková je cesta křesťana, taková je naše cesta, prostá. Bolo nám povedané: kráčaj v mojej prítomnosti a buď dokonalý ako je náš Otec. Sľub, ktorý sa na konci naplní, ale ktorý sa upevňuje vďaka každej zmluve, ktorú uzatvárame s Pánom, zmluve vernosti. A toto nám dáva vidieť, že vyvolenie sme neurobili my, dáva nám to porozumieť, že my všetci sme boli vyvolení. Vyvolenie, prísľub a zmluva sú ako piliere kresťanskej pamäti, toto hľadenie dozadu, aby sme kráčali.
Toto je milost dneška: upamatování. Když nasloucháme tomuto evangeliu, obsahuje dějiny, dějiny milosti, ale také dějiny hříchu. „Na ceste vždy nachádzame milosť i hriech. Tu, v tomto príbehu spásy, v tejto genealógii (porov. Mt 1,1-17) sú veľkí hriešnici, ale aj svätí. A aj my v našich životoch nájdeme to isté: momenty veľkej vernosti Pánovi, radosti zo služby, a tiež nejaký ten škaredý moment nevery, hriechu, ktorý nám dáva pocítiť, že potrebujeme spásu A v tom je také naše jistota, protože když cítíme potřebu spásy, vyznáváme víru, konáme vyznání víry: „Já jsem hříšník, ale Ty mne můžeš spasit, veď mne dál.“ A tak se postupuje vpřed v radosti naděje.
Adventem jsme začali tuto cestu bdělého očekávání Pána. „Dnes sa zastavujeme, pozeráme sa späť a vidíme, že putovanie bolo pekné, že Pán nás nesklamal, že Pán je verný. Vidíme tiež, že ako v dejinách, tak aj v našom živote boli nádherné momenty vernosti i nepekné momenty hriechu. Ale Pán je tam, s natiahnutou rukou, aby ťa znovu zdvihol a povedal ti: ‚Kráčaj ďalej!‘ A toto je život kresťana: kráčať ďalej, smerom ku konečnému stretnutiu Tato velice intenzivní cesta bdělého očekávání Pánova příchodu nám nikdy nebere milost upamatování, pohlédnutí zpět na to všechno, co v dějinách spásy Pán učinil pro nás a pro církev. Tak porozumíme, proč nám dnes církev dává číst tuto pasáž, která může působit nudně, ale obsahuje príbeh Boha, ktorý sa rozhodol kráčať so svojím ľudom a stať sa nakoniec človekom ako každý z nás .
Kéž nám Pán pomůže přijmout tuto milost upamatování. Chtělo by se říci: „Je to těžké, nudné a existuje tolik problémů…“ Autor listu Židům na naše stížnosti krásně odpovídá: „ Buď pokojný, ešte si netrpel až k vyliatiu krvi (srov. Žid 12,4). I trochu humoru pro nás má onen svatopisec, aby nás povzbudil k další cestě. Kéž nám Pán daruje tuto milost.
Na záver svätej omše, ktorú Svätý Otec slávil s kardinálmi pri príležitosti svojho 80. životného jubilea, sa poďakoval prítomným za ich koncelebráciu a sprevádzanie počas tohto dňa. S úsmevom na tvári sa s nimi podelil aj s myšlienkami o pribúdajúcom veku:
„Už niekoľko dní mám na mysli slovo, ktoré sa môže zdať škaredé: staroba. Vystraší, minimálne vystraší.... Včera mi Mons. Cavalieri daroval Cicerove dielo O starobe, to je ďalšia kvapka. Spomínam si, čo som vám povedal 15. marca [2013], pri našom prvom stretnutí: «Staroba je sídlom múdrosti». Dúfajme, že aj pre mňa to takto bude. Dúfajme, že je tomu tak!
Prichádza mi tiež na myseľ – keďže to prišlo akosi rýchlo… – tá poéma, zdá sa mi, že od Plínia: «Tacito pede lapsa vetustas» [Ovídius] – Tichým krokom na teba príde staroba. Je to zásah! Ale ak sa na to pozeráme ako na životnú etapu, ktorá je tu na rozdávanie radosti, múdrosti, nádeje, človek nanovo ožíva. Spomínam si aj na ďalšiu báseň, od Hölderlina, z ktorej som vám v ten deň citoval: «Staroba je pokojná a nábožná» – Es ist ruhig, das Alter, und fromm [Hölderlin].
Modlite sa prosím, aby tá moja bola taká: pokojná, nábožná a plodná. A tiež radostná. Ďakujem.“