16.9.2016 Svět je unaven lživými nadšenci
Promluva papeže k biskupům jmenovaným v minulém roce, Vatikán
Drazí bratři, dobrý den!.
„Áno, Boh vás predchádza vo svojom milujúcom poznaní! On vás ,ulovil’ udicou svojho prekvapujúceho milosrdenstva. Jeho siete sa záhadným spôsobom začali zovierať a vy ste nemohli urobiť nič iné, než sa nechať chytiť. Viem dobre, že ešte aj teraz vás preniká chvenie pri spomienke na jeho volanie, ktoré prišlo skrze hlas Cirkvi, jeho Nevesty“Nejste první, kým toto mrazení projelo. Byl to také Mojžíš, který měl za to, že je pouze na poušti, a zjistil, že byl nalezen a přitažen Bohem, který mu odhalil své vlastní Jméno, ale ne kvůli němu, nýbrž pro Svůj lid (srov. Ex 3). Bůh svěřuje svoje jméno lidu, nezapomínejme na to. A bolestný křik Jeho lidu nadále stoupá k Bohu a vy víte, že tentokrát Otec vyslovil vaše jméno, abyste Jeho Jméno oznamovali lidu.
Byl to také Natanael, který, ještě když byl „pod fíkovníkem“ (Jan 1,48), se s úžasem stává opatrovníkem vidění nebe, které se definitivně otevírá. Ano, život mnohých je dosud zbaven tohoto průchodu, který vede vzhůru, a vy jste byli zdálky spatřeni, abyste přiváděli k tomuto cíli. Nebuďte spokojeni s málem! Nezastavujte se na půli cesty! Byla to také Samaritánka, kterou Mistr „poznal“ u vesnické studny a která pak volá sousedy na setkání s Tím, který má živou vodu (srov. Jan 4,16-19). Důležité je uvědomovat si, že ve svých církvích nemusíte hledat „od moře k moři“, protože Slovo, po kterém lidé hladoví a žízní, můžete nalézt na svých rtech (srov. Am 8,11-13).
Proniknuti tímto mrazením byli také apoštolové, když „začali uvažovat“ a namáhavě objevovat tajnou Boží cestu, která je v maličkých a skrývá se těm, kteří si vystačí sami (srov. Lk 9,46-48). Nestyďte se za to, když jste někdy sami přistiženi myšlenkami velice vzdálenými od Božího myšlení. Spíše odložte nárok soběstačnosti a svěřte se jako děti Tomu, který maličkým vyjevuje svoje Království. Tomuto chveniu boli vystavení dokonca i farizeji, keď „boli často odhalení Pánom, ktorý poznal ich myšlienky“. „Nech vás Boh chráni pred zmarením takého chvenia, pred navyknutím si naň ako na samozrejmosť a pozbavením ho jeho ,destabilizujúcej’ sily. Nechajte sa „destabilizovať“, toto je pre biskupa dobré.“
Je krásne nechať sa prebodnúť milujúcim poznaním Boha. Je potešujúce vedieť, že on naozaj vie, kto sme a nedesí ho naša nedostatočnosť. Je utešujúce uchovávať si v srdci spomienku na jeho hlas, ktorý zavolal práve nás, napriek našim nedostatkom. Dáva to pokoj, ak sa oddáme istote, že to bude on a nie my, kto privedie k naplneniu to, čo on sám začal“
Mnozí se dnes maskují a skrývají. Rádi konstruují osobnosti a vytvářejí profily. Stávají se otroky ubohých zdrojů, ze kterých paběrkují a kterých se drží jako by stačily k zakoupení nedocenitelné lásky. Nesnesou mrazení z toho, že jsou známi Tomu, kdo je větší a nepohrdá naší maličkostí, je více Svatý a nepředhazuje nám naši slabost, je opravdu dobrý a nepohoršuje se nad našimi nešvary. Tak ať tomu u vás není: nechte se tímto mrazením prostupovat, neodstraňujte ho, ani neumlčujte.
Kvůli tomu všemu vás zvu, abyste příští neděli prošli Svatou branou Roku milosrdenstva„intenzívne prežili osobnú skúsenosť vďaky, zmierenia, totálnej dôvery, odovzdania vlastného života bez výhrad Pastierovi pastierov. „Vstupujúc cez Krista, jedinú bránu, zahľaďte sa do jeho pohľadu. Dovolte Mu, aby vás dostihol „miserando atque eligendo“. To najvzácnejšie bohatstvo, ktoré si môžete z Ríma odniesť na začiatku vašej biskupskej služby je vedomie milosrdenstva, s akým na vás hľadel a zvolil si vás. Tým jediným pokladom, ktorý si prosím nenechajte v sebe zhrdzavieť, je istota, že nie ste ponechaní na vaše sily. Ste biskupi, účastníci na jedinom episkopáte, členovia nerozdeliteľného kolégia, pevně zasazení jako skromné ratolesti do kmene, bez něhož nemůžete činit nic (Jan 15,48). A poněvadž nyní už nemůžete jít samotní nikam, protože nesete Nevěstu vám svěřenou jako pečeť vtištěnou do vaší duše, vezměte při průchodu Svatou branou na svá bedra svoje stádce, nejděte sami, ale se stádcem na ramenou, a v srdci neste srdce svojí Nevěsty, svých církví.
Je to nesnadný úkol. Proste Boha, který je bohatý milosrdenstvím, o tajemství toho, jak Jeho milosrdenství ve svých diecézích učinit pastorací. Je totiž zapotřebí, aby milosrdenství utvářelo a vytvářelo pastorační struktury našich církví. Nejedná se o snižování požadavků či laciný výprodej našich perel. Naopak, jedinou podmínkou, kterou drahocenná perla klade na ty, kdo ji naleznou, je nepožadovat méně než všechno; jejím jediným požadavkem je, aby v srdci toho, kdo ji nalezl, probudila potřebu riskovat všechno, aby ji získal.
Nemějte strach nabízet Milosrdenství jako souhrn toho, co Bůh nabízí světu, protože lidské srdce nemůže toužit po ničem větším. Kdyby Milosrdenstrví nestačilo na „svlažení toho, co je vyprahlé, zahřátí toho, co je studené, a srovnání toho, co je zkřivené“, co jiného by mělo moc nad člověkem? Pak bychom byli beznadějně odsouzeni k nemohoucnosti. Měly by snad naše obavy moc čelit zdím a otevírat průchody? Jsou snad naše nejistoty a nedůvěra s to vzbudit v samotě a opuštěnosti něhu a útěchu?
Ako učil môj ctihodný a múdry predchodca, «je to milosrdenstvo, ktoré kladie hranicu zlu. V ňom sa vyjadruje celá osobitá prirodzenosť Boha – jeho svätosť, sila pravdy a lásky»; ono je «spôsob, akým sa Boh stavia proti moci temnôt so svojou odlišnou a božskou silou»; práve «tou [mocou] milosrdenstva» Homília pápeža Benedikta VI. z 15. apríla 2007)… Zachovajte si neporušenú istotu tejto pokornej sily, s ktorou Boh klope na srdce každého človeka: svätosť, pravda a láska. Vniesť milosrdenstvo do pastorácie neznamená nič iné, než urobiť z cirkví, ktoré sú vám zverené, príbytky, v ktorých prebývajú svätosť, pravda a láska“.. Prebývajú ako hostia, ktorí prišli zhora a ktorých sa nedá zmocnit, ale je im treba slúžiť a opakovať: „Neprechádzaj okolo svojho služobníka“ (Gen 18,3), ako žiada Abrahám.
Tři drobné myšlenky bych vám chtěl nabídnout jako příspěvek k tomuto nezměrnému úkolu, který vás čeká, tedy k tomu, jak máte prostřednictvím své pastorační služby učinit milosrdenství přístupným, hmatatelným a postižitelným.
5.1 Buďte biskupmi schopnými nadchnúť a pritiahnuť
„Urobte z vašej služby ikonu milosrdenstva, jedinú silu, ktorá je schopná zvábiť a pritiahnuť natrvalo srdce človeka. Dokonca aj zločinec sa nechal v poslednej chvíli pritiahnuť Tým, v ktorom «našiel len dobro» (porov. Lk 23,41)“ Když jej viděli přibitého na kříž, bili se v prsa a vyznávali, co by nikdy sami od sebe uznat nemohli, kdyby nebyli zaskočeni onou láskou, kterou nikdy předtím nepoznali a která se nicméně dávala zdarma a hojně! Vzdáleného a lhostejného boha je možno také neznat, ale nesnadno lze odolat Bohu tak blízkému a navíc raněmému z lásky. Dobrota, krása, pravda, láska a dobro – to je to, co můžeme nabízet tomuto žebrajícímu světu, byť v polorozbitých nádobách.
Nejde však o to, abychom přitahovali k sobě: toto je nebezpečí! Svět je znaven lživými nadšenci. A dovolím si říci: kněžími „podle módy“ či biskupy „podle módy“. Lid má čich – Boží lid má Boží čich – lid má čich a odtahuje se, když rozpozná narcisy, manipulátory, obhájce vlastních kauz a vlajkonoše marných křížových výprav. Spíše se snažte následovat Boha, který se prezentuje ještě před vaším příchodem.
Myslím na Eliho a malého Samuela v první knize Samuelově. Třebaže to byla doba, kdy „Hospodin mluvil zřídka a vidění nebyla častá“ (1 Sam 3,1), Bůh se přesto nerozhodl ustoupit a zmizet. Až na potřetí pochopil ospalý Eli, že mladý Samuel nepotřebuje Jeho odpověď, nýbrž Boží. Vidím dnešní svět jako zmateného Samuela, který potřebuje někoho, kdo může ve velkém hřmotu narušujícím jeho bezvědomí, rozlišit tajemný hlas Boha, který jej volá. Je zapotřebí lidí, kteří umožní dnešním negramotným srdcím, aby pokorně zamumlala: „Mluv, Hospodine“ (1 Sam 3,9). Ještě více je třeba těch, kteří dovedou usnadnit ztišení, které činí toto slovo slyšitelným. Bůh se nikdy nevzdává! Avšak my, kteří jsme zvyklí se vzdávat, se často přizpůsobujeme a raději se necháváme přesvědčit ostatními, že mohl být opravdu eliminován, a koncipujeme hořká pojednání na omluvu lenosti, která nás uzavírá v nehybném lomozu prázdných nářků. Nářky biskupa jsou ohavné.
5.2 Buďte biskupmi schopnými iniciácie, zasväcovania tých, čo im boli zverení:
Všechno, co je velké, potřebuje určitý proces, aby se mohlo ujmout. Tím spíše božské Milosrdenství, které je nevyčerpatelné! Jakmile jsme uchváceni milosrdenstvím, požaduje od nás úvod, cestu, iniciaci. Stačí pohlédnout na církev, Matku, která rodí pro Boha, a Učitelku, která iniciuje ty, které rodí, aby chápali pravdu v plnosti. Stačí rozjímat bohatství jejích svátostí, pramen, ke kterému je třeba stále se vracet i v naší pastoraci, jež není ničím jiným než mateřským posláním církve živit ty, kteří se narodili z Boha a skrze Ni. Milosrdenství Boží je jediná realita, která umožňuje člověku nezhynout definitivně, i když se bohužel snaží utéci před Jeho podmanivostí. V něm si může být člověk vždycky jistý, že nesklouzne do propasti, v níž by byl připraven o původ a úděl, o smysl i horizont.
Tváří Milosrdenství je Kristus. V Něm zůstává milosrdenství trvalou a nevyčerpatelnou nabídkou; v Něm hlásá, že nikdo není zavržen. Nikdo není zavržen! Každý je pro Něho jedinečný! Jediná ovce, pro niž riskuje v bouři; jediná mince koupená za cenu vlastní krve; jediný syn, který byl mrtev a vrátil se k životu (srov. Lk15). Prosím vás, abyste u svých věřících nedbali na nic jiného než na jejich jedinečnost, využili každý pokus dostihnout je a nešetřili silami, abyste je přivedli zpět.
Buďte biskupy schopnými iniciovat svoje církve touto propastnou láskou. Dnes se žádá příliš mnoho plodů ze stromů, které nebyly dostatečně kultivovány. Vytratil se smysl pro iniciaci a přesto se podstatných věcí života dosahuje pouze iniciací. Pomyslete na výchovnou krizi, na předávání obsahů či hodnot, pomyslete na citový analfabetismus, na povolání, rozlišování v rodinách, na touhu po míru – to všechno vyžaduje iniciaci a vytrvale, trpělivě a ustavičně řízené procesy, které jsou znamením, jež odlišuje dobrého pastýře od žoldáka.
Přichází mi na mysl, jak inicioval svoje učedníky Ježíš. Vezměte si evangelium a pozorujte, jak Mistr trpělivě uvádí svoje učedníky do Tajemství svojí osoby, kterou jim nakonec vtiskuje do nitra, když je obdarovává Duchem, který „je naučí všemu“ (srov. Jan 16,13). Vždycky mne oslovuje Matoušova poznámka následující po pronesení jednoho podobenství. Praví: „Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: Vylož nám to podobenství“ (Mt 13,36). Chtěl bych se pozastavit u této zdánlivě bezvýznamné poznámky. Ježíš šel domů, důvěrně spolu se svými, zástup zůstal venku, učedníci přistupují a požadují vysvětlení. Ježíš byl neustále ponořen do záležitostí svého Otce, s nímž pěstoval důvěrnost v modlitbě. Proto mohl být přítomný sobě i druhým. Vycházel k zástupu, ale měl svobodu vrátit se. Radím vám, pečujte o důvěrnost s Bohem, pramen sebeovládání a sebeodevzdání, svobody vycházet a svobody se vracet. Být pastýři schopnými chodit domů se svými, probouzet zdravou důvěrnost, která umožňuje druhým přistoupit, vytvářet důvěru, jež umožňuje položit otázku: „Vylož nám to.“ Nejde o jakékoliv vysvětlení, nýbrž o tajnost Království. Je to otázka kladená vám osobně. Odpověď na ni nelze na nikoho delegovat. Nelze ji odložit na potom, protože se žije „za pochodu“, v neurčitém „jinde“, cestou někam nebo návratem odněkud, často s nejistotou o sobě samém.
Prosím vás věnujte zvláštní péči iniciačním strukturám svých církví, zejména seminářům. „Nenechajte sa pokúšať číslami a kvantitou povolaní, ale hľadajte radšej kvalitu učeníctva. Nie čísla, ani kvantita: iba kvalita. Neodopierajte seminaristom vaše pevné a nežné otcovstvo. Pomôžte im rásť až kým nenadobudnú slobodu spočívať v Bohu «pokojní a utíšení ako nasýtené deti v matkinom náručí» (porov. Ž 131,2)“ nebýt kořistí svých choutek a hříčkou vlastních slabostí, nýbrž být svobodní k přijetí toho, co od nich chce Bůh, i když se to nezdá tak milé jako při početí v mateřském lůně. A buďte pozorní, když se nějaký seminarista utíká do rigidity. Pod ní je vždycky něco ošklivého.
5.3 Buďte biskupmi schopnými sprevádzať
Dovolte mi dát vám poslední radu k tomu, jak milosrdenství učinit pastorací. Tady jsem opět nucen vést vás znovu na cestu do Jericha a rozjímat o Samaritánově srdci, které zatrne jako útroby nějaké matky, když je pohnuto milosrdenstvím vzhledem k člověku, který upadl do rukou lupičů. Nejprve se nechal ranit pohledem na raněného, polomrtvého, a potom přichází na řadu působivá slovesa, která všichni znáte. Slovesa, nikoli přídavná jména, jak nezřídka preferujeme. Slovesa, ve kterých se časuje milosrdenství.
Učinit pastoraci milosrdenstvím spočívá právě v jeho převádění do slovesných tvarů, činit jej hmatatelným a působivým. „Ľudia potrebujú milosrdenstvo; celkom nevedome ho hľadajú. Vedia dobre, že sú zranení, cítia to, vedia dobre, že sú «polomŕtvi» (porov. Lk 10,30), i keď majú strach priznať si to. Keď nečakane vidia, ako sa približuje milosrdenstvo, vyjdú von naťahujúc ruku, aby oň žobrali. Sú očarení jeho schopnosťou zastaviť sa, zatiaľ čo toľkí prechádzajú pomimo; [schopnosťou] skloniť sa, zatiaľ čo akýsi reumatizmus duše bráni v zohýbaní; [schopnosťou] dotknúť sa raneného tela, zatiaľ čo sa zväčša dáva prednosť len tomu, čo je sterilné [t.j. bez rizika nákazy]
Chtěl bych se pozastavit u jednoho ze slov, které skloňuje Samaritán. Doprovodil do hostince člověka, kterého náhodou potkal, a staral se o něho. Zajímá se o jeho uzdravení a jeho zítřek. Nestačí mu, co již učinil. Milosrdenství, které proniklo do jeho srdce, se potřebuje projevit a vytrysknout. Nedá se obložit tampony. Nedá se zastavit. Přestože šlo jenom o Samaritána, milosrdenství, které jej zasáhlo, má účast na plnosti Boží, a proto jej nemůže přehradit žádná hráz.
„Buďte biskupmi so srdcom zraneným týmto milosrdenstvom a teda neúnavnými v pokornej úlohe sprevádzať človeka, ktorého vám ,náhodou’ Boh poslal do vašej cesty. Kamkoľvek pôjdete, spomeňte si, že cesta do Jericha nie je ďaleko. Vaše cirkvi sú plné takýchto ciest..
Sprevádzajte s trpezlivou starostlivosťou váš klérus. Buďte blízko vášmu kléru. Prosím vás, aby ste odovzdali vašim kňazom pápežovo objatie a vďačnosť za ich veľkodušné nasadenie Snažte se oživit v nich vědomí, že Kristus je jejich „údělem“, „podílem a dědictvím“, částí, která jim náleží při pití z „kalicha“ (srov. Žl 16,5). Kdo jiný kromě Krista může naplnit srdce Božího a církevního služebníka? Prosím vás tiež, aby ste konali s veľkou rozvážnosťou a zodpovednosťou pri prijímaní kandidátov alebo inkardinovaní (začleňovaní) kňazov vo vašich miestnych cirkvách. Pamatujte, že již od počátků existoval nerozlučný vztah mezí místní církví a jejími kněžími a nikdy nebyli akceptováni kněží, kteří se toulali anebo přecházeli z místa na místo. A toto je nemoc naší doby.
Špeciálne sprevádzanie si zachovajte pre všetky rodiny, tešiac sa s ich veľkorysou láskou a povzbudzujúc to obrovské dobro, ktorým obdarúvajú tento svet. Starajte sa najmä o tie najviac zranené. Neprechádzajte okolo ich slabostí. Prosím vás, aby ste ich sprevádzali v rozlišovaní a s empatiou“ Zastavte se a dovolte, aby vaše srdce bylo proniknuto pohledem na jejich zranění; přibližujte se k nim jemně a beze strachu. Klaďte jim před oči autentickou radost lásky a milost, kterou ji Bůh pozvedá k účasti na Svojí lásce. Mnozí ji potřebují znovu objevit, jiní ji nikdy nepoznali, někteří čekají, že se z ní vyplatí, nemálo jich na sobě nosí tíhu její nenávratné ztráty. Prosím vás doprovázejte je v rozlišování s empatií.
Drazí bratři, nyní se společně pomodleme a já vám požehnám z celého svého pastýřského, otcovského i bratrského srdce. Požehnání je vždycky prosbou, aby nám Bůh ukázal svoji tvář. Kristus je Boží tvář, která nikdy nepotemní. S požehnáním vám vyprošuji, aby vás provázel a dodával vám odvahu jít s Ním. Jeho tvář nás přitahuje, vtiskuje se do nás a provází nás. Ať se tak stane.