15.2.2016 Duch svatý nám dodává odvahu nepřestat sázet na rodinu
Promluva papeže na setkání rodin, Tuxtla Gutiérrez – Mexiko.
Drazí bratři a sestry,
vzdávám díky Bohu za to, že mohu být dnes tady v Chiapasu. Je krásné být na této půdě, v této zemi, v těchto místech, která díky vám mají příchuť rodiny a domova. Děkuji Bohu za vaše tváře a vaši účast, děkuji Bohu za Jeho přítomnost ve vašich rodinách. Děkuji také vám rodinám a přátelům, kteří jste nás obdařili svým svědectvím a otevřeli jste nám dveře svých domovů a svých životů, dovolili jste nám usednout ke svému stolu, kde se dělíte o chléb, kterým se sytíte, a pot svých každodenních těžkostí. Chléb radostí, naděje a snů; pot hořkostí, zklamání a pádů. Díky, že jste nám dovolili vstoupit do svých rodin, k vašemu stolu, k vám domů.
Ďakujem vám, ďakujem ti, Manuel, za tvoje svedectvo a príklad. Páčil sa mi výraz, ktorý si použil: ‚dal som im novú chuť do života‘, ako postoj, ktorý si zaujal, keď si hovoril so svojimi rodičmi. Začal jsi dodávat odvahu životu, dodávat odvahu svojí rodině, dodávat odvahu svým přátelům a dodávat odvahu také nám zde přítomným. Verím, že je to práve to, čo chce prostredníctvom nás robiť Duch Svätý: dať nám novú chuť do života, darovať nám dôvod kráčať vpred v rodine, snívajúc, budujúc život, ktorý má chuť domova a rodiny“.. Máte tuto odvahu. (Ano).
To je to, co Bůh Otec vždycky zamýšlel a za co se již od dávných dob zasadil. Když se onen večer v zahradě Eden všechno zdálo ztraceno, Bůh Otec dodal onomu mladému páru odvahu a ukázal mu, že není všechno ztraceno. Když se lidu Izraele zdálo, že už nemá smysl vláčet se pouští, Bůh Otec jej povzbudil a dodal mu odvahu manou. Když nastala plnost času, Bůh Otec dal lidstvu trvalou odvahu, když nám poslal svého Syna.
Zároveň jsme my všichni, kteří jsme dnes tady, učinili zkušenost, že v mnoha chvílích a různými způsoby, Bůh Otec našemu životu dodával odvahu. Můžeme se tedy ptát proč. Protože nemůže jednat jinak. Bůh, náš Otec, nemůže činit nic, než milovat nás a dodávat nám odvahu, posunovat nás vpřed. Nedovede jednat jinak. Proč? Protože Jeho jménem je láska, Jeho jménem je nezištný dar, Jeho jménem je oddanost, Jeho jménem je milosrdenství. Toto všechno nám dal poznat v celé své síle a jasnosti ve svém Synu Ježíši, který vydal svůj život až k smrti, aby umožnil Boží království. Království, které nás vybízí k účasti na nové logice, jež dává do pohybu dynamiku schopnou otevírat nebe, schopnou otevírat naše srdce, mysli i naše ruce a klade před nás výzvu nových horizontů. Království, které má chuť rodiny a které má chuť sdíleného života. V Ježíši a s Ježíšem je toto království možné. On je s to přetvořit naše hlediska, naše postoje a naše city, které je často ředěny vínem plytkého slavení. On je schopen uzdravit naše srdce a znovu a znovu nás vybízí začínat, sedm a sedmdesátkrát. On je vždycky s to obnovit všechno.
Žádal jsi mne, Manueli, abych se modlil za množství mladistvých, kteří malomyslní a zakoušejí těžké chvíle. Mnozí mladí jsou bez elánu, sil a zájmu. A jak jsi dobře řekl, tento postoj vzniká často z toho, že si připadají osamocení, protože nemají s kým promluvit. Tatínci a maminky přemýšlejte: Mluvíte se svými syny a dcerami? Tento pocit mi připomnělo svědectví, které nám svěřila Beatriz. Pokud se nemýlím, Beatriz, mi řekla: „Zápas byl těžký kvůli nejistotě a samotě.“ Kolikrát jen na tebe ukazovali a posuzovali tě jako „tamtu“? Mysleme na všechny lidi, na všechny ženy, které prošly tím, co zažila Beatriz. Nejistota, nouze a častý nedostatek nezbytného minima – to může vést k zoufalství, k pocitu silné úzkosti, protože nevíme, co dál, a to tím spíš, máme-li starost o děti. Nejistota neohrožuje pouze žaludek (i když to není málo), ale může ohrožovat dokonce i duši, může brát motivaci, odnímat sílu a svádět nás na cesty alternativních, zdánlivých řešení, která jsou nakonec k ničemu. Ty, Beatriz, jsi byla statečná. Díky. Existuje nejistota, která může být velice nebezpečná a která se k nám může vloudit, aniž ji postřehneme, a to je nejistota, která se rodí ze samoty a osamocení. Osamocení vždycky špatně radí. Manuel a Beatriz bezděčně použili stejný výraz, ukázali nám, že největším pokušením, před nímž stojíme, je ocitnout se sami a ztrácet odvahu. A tento stav jako mol rozežírá duši a vysouší ji. Přemáhat tuto nejistotu a osamocení, jež nás oslabují a vystavují zdánlivým řešením, je zapotřebí na různých úrovních. Jednou z nich jsou zákony, které poskytují ochranu a záruku nezbytného minima, aby každá rodina a každý člověk mohl růst vzděláváním a důstojnou prací. A druhou správně zdůraznili ve svých svědectvích Humberto a Claudia, když mluvili o tom, jak se snažili sdílet Boží lásku zakoušenou ve službě a pomoci druhým. Zákony a osobní nasazení jsou dobrým prostředkem k prolomení spirály nejistoty.
Dnes vidíme a prožíváme na různých frontách, že rodina je oslabována a zpochybňována. Má se za to, že jde o model už překonaný, pro nějž není místo v naší společnosti, která pod záminkou modernosti stále více upřednostňuje systém založený na izolovanosti. Všimněme si, jak do našich společností, které se označují za svobodné demokratické a suverénní, proniká ideologická kolonizace, která je ničí. Stali jsme se ideologickými koloniemi, které ničí rodinu, jádro rodiny, jež je základem zdravé společnosti.
Je isté, že žiť v rodine nie je vždy jednoduché, mnohokrát je to bolestivé a únavné, ale verím, že možno na rodinu použiť to, čo som už neraz použil v súvislosti s Cirkvou: radšej uprednostňujem zranenú rodinu, ktorá sa každý deň snaží tvorivo prejavovať lásku, než takú rodinu a spoločnosť, ktoré sú choré na uzamknutosť alebo pohodlnosť v strachu pred láskou. Uprednostňujem rodinu, ktorá sa znovu a znovu snaží začať, pred rodinou a spoločnosťou, ktoré sú do seba zahľadené a posadnuté luxusom a pohodlím. Dává se přednost luxusu a pohodlí před dětmi a když přijde touha po dítěti, už to nejde Uprednostňujem rodinu s unavenou tvárou, lebo sa rozdáva, pred rodinou s upravenými tvárami, ktoré nepoznali nehu a súcit“...
Raději mám vrásčité tváře manželů, kteří se po padesáti letech nepřestali mít rádi. Takové zde máme! A syn se poučil a žije v manželství již 25 let. To jsou rodiny! Když jsem se vás ptal (obrací se papež k jednomu z přítomných párů, kteří podávali svědectví o svém životě), kdo z vás byl více trpěliví, odpověděli: oba stejně, Otče. Dokázat to, co oni, je totiž možné jedině trpělivostí, láskou a odpouštěním. Někdo může říci: „Ale Otče, v dokonalé rodině nejsou hádky!“ To je lež… Lepší je, když občas diskutujete a létají přitom talíře. Nemějte strach. Jenom jedna rada: nikdy nekončete den bez smíření, protože skončíte-li den válkou, pak se druhý den probudíte ve studené válce a ta je v rodině mnohem nebezpečnější, protože podkopává vrásky manželské věrnosti. Děkuji vám za svědectví vašeho padesátiletého společného života! A když mluvíme o vráskách, změníme-li trochu téma, vzpomínám si na svědectví jedné proslulé latinskoamerické herečky: když jí bylo téměř šedesát a začínaly se viditelně objevovat vrásky, doporučili jí „kosmetickou úpravu“, aby mohla dobře pokračovat v práci. Její odpověď byla zcela jasná: »Tyto vrásky mě stály spoustu práce, úsilí, mnoho bolesti – a jeden celý život. Nedotknu se jich ani omylem: jsou to otisky mojí historie.« A byla i nadále velkou herečkou. V manželství je tomu také tak. Manželský život se musí denně obnovovat. A jak už jsem řekl, dávám přednost rodinám s vráskami, zraněními a jizvami, když pokračují v cestě, protože tato zranění, jizvy a vrásky jsou plodem věrné lásky, která není vždycky snadná. Láska není snadná, to ne. Je však tím nejkrásnějším, co si mohou muž a žena v životě dát.
Byl jsem žádán, abych se za vás modlil, což chci učinit hned teď spolu s vámi. Vy, drazí Mexičané, máte něco navíc, jste zvýhodněni. Panna Mária Guadalupská sa rozhodla navštíviť túto zem a to nám dáva istotu jej príhovoru, aby sa tak tento sen nazývaný rodina nestratil kvôli prehnanosti v kariére a kvôli samote/izolovanosti. Ona je matka a je vždy k dispozícii, aby bránila naše rodiny, obhajovala našu budúcnosť. Ona je vždy pripravená ‚dať nám chuť do života‘ dávajúc nám svojho syna. Proto vás vybízím, abyste se vzali za ruce, obnovili v duchu svoje manželské sliby a všichni společně se modleme: Zdrávas Maria.
A nezapomeňme na svatého Josefa, dělníka, který neustále pečoval o rodinu. Kéž vám Bůh žehná a modlete se za mne.
Svätý Otec si na zaplnenom štadióne Víctora Manuela Reyna najskôr vypočul svedectvo štyroch rodín. Ako prvý hovoril 14-ročný Manuel Alejandro, ktorý už od piatich rokov trpí svalovou dystrofiou. Chlapca na vozíku sprevádzala rodina. „Svätý Otec František, keď som strácal silu v celom svojom tele, až som skončil na vozíku, ostal som smutný. Neskôr som sa rozprával s rodičmi a povedal som im, aby nežialili, že môžem ešte urobiť veľké veci, i keď nemôžem robiť to, čo ostatné deti a dal som im novú chuť do života“, prihovoril sa Svätému Otcovi Manuel, ktorý si tiež zaspomínal na časy, ako začal s rodičmi chodiť do kostola. Inšpiráciu našiel najmä u svojho staršieho brata: „Dnes chodím evanjelizovať na vozíku a s veľkou radosťou pozývam tých, ktorí nepoznajú Boha“. Na záver Svätého Otca poprosil, aby sa modlil za mladých v Mexiku, ktorí mnohokrát končia v zlej spoločnosti rovesníkov a chodia po zlých chodníkoch.
Druhým svedectvom bola výpoveď rodiny z diecézy Tapachula. V jednej domácnosti žijú tri generácie. Starí rodičia, „don Aniceto a señora“, ako ich neskôr vo svojom príhovore nazval Svätý Otec František, oslávili 50 rokov manželstva a boli jedným z 200 manželských párov, ktoré si pri tejto príležitosti na záver stretnutia obnovili manželský sľub. „Celá naša rodina sa cíti požehnaná, lebo skrze našich starých rodičov sme dostali od Boha dar viery. Sme vďační za ich svedectvo a výchovu, vďaka ktorým sme sa naučili vážiť si hodnotu modlitby a počúvať tiež Božie slovo,“ podelil sa o svoje skúsenosti jeden z piatich súrodencov.
Ďalšie svedectvo predstavil pár Humberto a Claudia, ktorý sa pred 16 rokmi zosobášili civilne, keďže Claudia bola rozvedená: „Sú tomu už tri roky, čo k nám prehovoril Pán a cez skupinu rozvedených zmenil náš život. Priblížili sme sa k Cirkvi a prijali lásku a milosrdenstvo. I keď nemôžeme pristupovať k Eucharistii, veríme, že ju môžeme prijímať skrze nášho blížneho, ktorý je v núdzi, skrze chorého brata, brata, ktorý je väznený. Hľadáme tak spôsob, ako ponúknuť Božiu lásku, ktorú sme pocítili,“ vysvetlil Humberto, ktorý so svojou manželkou pracuje v miestnej nemocnici ako dobrovoľník.
Posledným svedectvom bol životný príbeh 52-ročnej slobodnej matky Beatriz, ktorá v súčasnosti pracuje ako zdravotná sestra: „Moje detstvo poznačili chudoba, násilie a odchod otca, čo spôsobilo, že som sa cítila nemilovaná a hľadajúc lásku som ostala niekoľkokrát tehotná. V živote som tak zažila odmietnutie spoločnosťou, smútok a hlbokú samotu. Stretla som však Božiu lásku a skrze jeho Cirkev som sa zachránila. Ako zdravotná sestra som mala mnoho príležitostí ísť na potrat, ale Boh mi pomohol“.
Dojímavé a osobné príbehy štyroch rodín počúval Svätý Otec veľmi pozorne a s dojatím. Po každom jednom z nich opustil svoje pápežské kreslo a vyšiel rodine v ústrety, aby sa s nimi zvítal a osobne porozprával.