13.2.2016 Promluva papeže k mexickým biskupům, katedrála Ciudad de Mexico.
Jsem rád, že se s vámi mohu setkat den po svém příjezdu do této milované země, kterou jsem ve stopách svých předchůdců přijel navštívit také já. Nemohol som neprísť! Mohol by Petrov nástupca, povolaný z ďalekého latinskoamerického juhu, urobiť menej ako spočinúť pri pohľade na Pannu ,,Morenitu” (tmavú) Děkuji vám, že jste mne přijali v této katedrále, „domečku“, který zmohutněl, ale je stále posvátný, jak žádala Guadalupská Panna, a za vaše laskavá slova na uvítanou.
Vím, že se tady nachází skryté srdce každého Mexičana, a proto vstupuji jemně, jak se patří na dům a duši tohoto lidu, a jsem vám hluboce vděčný, že jste mi otevřeli bránu. Vím, že podívám-li se do očí této Panny, dosáhne mne pohled Jejího lidu, který se naučil projevovat se v Ní. Vím, že žádný jiný hlas nemůže promlouvat ze srdce Mexika tak hluboce jako tato Panna. Ona uchovává jeho nejvznešenější tužby a jeho nejzasutější naděje; Ona sbírá jeho radosti a jeho slzy; Ona chápe jeho četné jazyky a odpovídá něhou Matky, protože jsou jejími dětmi.
Jsem rád, že jsem spolu s vámi tady, nedaleko hory Tepeyac, jako v počátcích evangelizace tohoto kontinentu a prosím vás, dovolte mi, abych vše, co řeknu, mohl říkat, vycházeje od Guadalupské Panny. Jak bych si přál, aby Ona sama zanesla do hlubiny duší vás pastýřů a vaším prostřednictvím do každé z vašich místních církví přítomných v tomto rozlehlém Mexiku všechno to, co proudí z papežova srdce.
Jako svatý Juan Diego i následující generace dětí Guadalupské Panny také papež dlouho choval přání ji spatřit. Ještě raději bych chtěl já sám být navštíven jejím mateřským pohledem. Mnoho jsem hloubal o tajemství tohoto pohledu. Přijměte prosím, co nyní vyplyne z mého pastýřského srdce.
„Predovšetkým, Panna ,,Morenita” nás učí že jediná sila, ktorá dokáže dobyť srdcia ľudí je nežnosť Boha. To, čo očaruje a priťahuje, čo premieňa a víťazí, čo otvára a uvoľňuje z reťazí, nie je sila nástrojov alebo tvrdosť zákona, ale všemohúca slabosť božej lásky, ktorá je neodolateľnou silou jeho dobroty a nezvratný prísľub jeho milosrdenstva.
Jeden nepokojný a slávny spisovateľ tejto krajiny povedal, že v Guadalupe sa už nevyprosuje hojnosť plodín alebo plodnosť zeme, ale chodí sa sem v hľadaní „lona“, v ktorom ľudia, večne osirelí a vydedení, nájdu ochranu, domov.“
Vyprchala snad s odstupem staletí od oné zakládající události této země a evangelizace kontinentu anebo snad byla zapomenuta tato nezbytnost lůna, po kterém touží srdce lidu, který jí byl svěřen? Znám dlouhé a bolestné dějiny, kterými jste prošli nikoli bez prolití spoust krve, nikoli bez nelítostných a mučivých křečí, nikoli bez násilí a nedorozumění. Právem můj ctihodný a svatý předchůdce, který řekl, že se v Mexiku cítil jako doma, poukázal „na tři skutečnosti, které se jako někdy skryté, ale vždy vydatné řeky stékají, jindy vyjevují svoje komplementární odlišnosti a nikdy se zcela nesmísí, totiž starobylou a bohatou vnímavost domorodých národů, které si oblíbily Juana de Zumárragu a Vasca de Quirogu (františkánské misionáře z první pol. 16. století – pozn.překl.), kteří jsou mnohými těmito etniky označováni za otce; křesťanství zakořeněné v mexické duši a moderní racionalitu evropského střihu, která tolik vyvyšovala nezávislost a svobodu“ (Jan Pavel II, Promluva na uvítanou, Mexiko, 22.ledna 1999).
V průběhu dějin toto mateřské lůno rodí Mexiko, které se někdy jeví jako síť, obsahující 153 ryb (srov. Jan21,11), nikdy není neplodné a hrozivé trhliny vždycky zaceluje. Vybízím proto, abyste začali znovu od této potřeby lůna, která tryská z duše vašeho lidu. Lůno křesťanské víry je schopno smířit minulost nezřídka poznamenanou osamocením, izolací a emarginací s onou budoucností, jež se neustále odkládá na zítřek, který uniká. Jedině v tomto lůně je možné bez zřeknutí se vlastní identity „odhalit hlubokou pravdu nového lidství, ve kterém jsou všichni povoláni být Božími dětmi“ (Jan Pavel II., Homilie při kanonizaci Juana Diega, 31. července 2002).
„Skláňajte sa, bratia, s jemnosťou a úctou k hlbokej duši vášho ľudu, opatrne zostúpte a dešifrujte jeho tajuplnú tvár. Nie je azda pre súčasnosť, často rozriedenú v rozptýlenosti a oslave, nevyhnutným predpokladom Boh, ktorý je jedinou a plnou prítomnosťou? Nejde pri zoznamovaní sa s bolesťou a smrťou o formy odvahy a cesty smerujúce k nádeji? Nie je vnímanie toho, ako svet vždy a bez výnimky potrebuje vykúpenie účinnou protilátkou k povýšeneckej sebestačnosti tých, ktorí sa nazdávajú, že sa môžu zaobísť bez Boha?
Prirodzene, že pre všetko toto je potrebný pohľad schopný reflektovať božiu nehu. Buďte teda biskupmi s čistým pohľadom, s priehľadnou dušou, so žiariacou tvárou. Nebojte sa transparentnosti. Cirkev pre svoju prácu nepotrebuje tmu. Dávajte pozor, aby vaše oči neboli prekryté tieňmi hmly svetskosti. Nenechajte sa pokaziť triviálnym materializmom, ani zvodnými ilúziami zákulisných dohôd; nevkladajte svoju dôveru vo „vozy a kone“ súčasných faraónov, pretože našou silou je „ohnivý stĺp“, ktorý rozdeľuje vo dvoje morské vody bez veľkého hluku (porov. Ex 14,24n).“
Svět, ve kterém nás Pán povolal konat naše poslání, se stal velice složitým. I zpupná idea onoho proslulého cogito, která nepopírala, že by nad písčinou existence byla nějaká skála, je dnes opanována takovou koncepcí života, který je mnohými považován za vratký, nestálý a zvrácený, protože postrádá solidní základ. Hranice, které byly tak intenzivně zastávané a prosazované, se staly průchodnými kvůli novosti světa, ve kterém síla některých nemůže přežít bez zranitelnosti druhých. Nevratná hybridizace technologií přibližuje to, co je daleko, ale bohužel vzdaluje to, co by mělo být blízko.
A právě v tomto světě vás Bůh žádá, aby váš pohled dovedl odezírat otázku, která volá v srdci vašeho lidu a jako jediná má ve svém kalendáři svůj svátek. A na toto volání je třeba odpovědět, že Bůh existuje a je blízko prostřednictvím Ježíše. A že jedině Bůh je skutečnost, na níž lze stavět, protože „Bůh je zakládající realita, nikoli jen nějaký myšlený či hypotetický bůh, nýbrž Bůh s lidskou tváří“ (Benedikt XVI., Promluva na zahájení V. generální konference CELAM, 13. května 2007).
Mexický lid má právo nalézt ve vašem pohledu stopy těch, kteří „viděli Pána“ (srov. Jan 20,25), těch, kteří byli s Bohem. Toto je podstatné. Neztrácejte proto čas a energii v druhotných věcech, řečech a intrikách, v marných kariérních projektech, v prázdných mocenských plánech, ve sterilních klubech zájmů či klik. Nenechte se zastavit reptáním a pomluvami. Do tohoto porozumění posvátné služby uvádějte svoje kněze. Nám, Božím služebníkům, stačí milost „pít z Pánova kalichu“, dar střežit část jeho odkazu, která nám byla svěřena, třebaže jsme služebníci nezkušení. Nechejme Otce, aby nám vyznačil místo, které pro nás připravil (srov. Mt 20,20-28). Copak můžeme být opravdu zaneprázdněni jinými věcmi než těmi, které jsou Otce? Mimo „toho, co je Otcovo“ (srov. Lk 2,48-49), ztrácíme svoji identitu a zaviněně promarňujeme Jeho milost.
Pokud náš pohled nedosvědčuje, že jsme spatřili Ježíše, potom jsou slova, kterými Jej připomínáme, jen prázdnými rétorickými figurami. Možná vyjadřují stesk těch, kteří nemohou zapomenout na Pána, ale přesto jsou jen žvatláním sirotků před hrobem. Jsou to slova vposledku neschopná zabránit tomu, aby svět zůstal opuštěn a vydán na pospas své vlastní zoufalé moci.
Myslím na nutnost nabízet mateřské lůno mládeži. Kéž jsou vaše pohledy schopné skřížit se s pohledy mladých lidí, milovat je a chápat to, co hledají toutéž silou, s níž mnozí jako oni opustili loďku se sítěmi na mořském břehu (srov. Mk 1,17-18) i celnici, aby následovali Pána opravdového bohatství (srov. Mt 9,9).
„Obávam sa o tých mnohých, ktorí sa zvedení prázdnou mocou sveta ženú za chimérami a berú na seba jeho hrôzostrašné symboly na skomercionalizovanie smrti výmenou za peniaze, ktoré aj tak na konci zničí mol a hrdza a pre ktoré zlodeji olupujú a kradnú (porov. Mt 6,20). Prosím vás, nepodceňujte etickú a protispoločenskú výzvu, ktorú predstavuje obchodovanie s narkotikami pre mládež a pre celú mexickú spoločnosť, vrátane Cirkvi.
Rozsah tohto fenoménu, zložitosť jeho príčin, nesmiernosť jeho rozšírenia ako požierajúcich metastáz, závažnosť násilia ktoré šíri a jeho zvrátené konexie nám ako pastierom Cirkvi nedovoľujú ukrývať sa za všeobecné odsúdenia – formy nominalizmu -, ale naopak vyžadujú prorockú odvahu a seriózny a kvalifikovaný pastoračný projekt, ktorý prispeje k postupnému utkávaniu krehkej ľudskej siete, bez ktorej by sme všetci boli zničení už od začiatku touto zákernou hrozbou. Jedine keď začneme od rodín, priblížime sa a objímame ľudské a existenciálne periférie a dezolátne územia na okraji našich miest, zapojíme farské spoločenstvá, školy, spoločenské inštitúcie, politické spoločenstvá, bezpečnostné štruktúry, len takto sa dá celkom vyslobodiť z vôd, v ktorých žiaľ utonulo toľko životov, či už životov tých, ktorí zomreli ako obete, ako aj tých, ktorí pred Bohom budú mať vždy na rukách krv, rovnako ako peňaženku plnú špinavých peňazí a umŕtvené svedomie.“
„V plášti mexickej duše Boh utkal z vlákien mestických (miešaneckých) čŕt jej ľudu tvár, ktorú predstavuje ,,Morenita. Boží obrazy nejsou podmíněny barvami a vlákny, ale jsou determinovány nevratností Jeho lásky, která se umíněně chce vtisknout do nás.
Buďte proto biskupy schopnými napodobovat tuto svobodu Boha, který volí to, co je nepatrné, k vyjevení majestátu Svojí tváře. Napodobujte tuto božskou trpělivost a utkávejte z jemných vláken lidství, jež potkáváte, onoho nového člověka, kterého vaše země očekává. Nenechte se uchvátit marnou snahou změnit lid, jako by snad láska Boží neměla dostatek síly jej změnit.
Objevujte pak moudrost a skromnou stálost, s níž otcové víry této vlasti dovedli uvádět následné generace do sémantiky božského tajemství. Nejprve se naučit a potom učit gramatiku nezbytnou pro dialog s oním Bohem, který byl po staletí skryt před jejich hledáním a stal se bližním v osobě svého Syna Ježíše, kterého dnes v zakrváceném a poníženém obrazu mnozí rozpoznávají jako předobraz vlastního údělu. Napodobujte Jeho vlídnost a Jeho schopnost snížit se. Nikdy dostatečně nepochopíme skutečnost, že míšeneckými vlákny našeho lidu Bůh utkal tvář, kterou se dal poznat! Nikdy Mu nebudeme dostatečně vděční za toto snížení, za tuto synkatabasis.
„Žiadam vás, aby ste venovali osobitne citlivý pohľad domorodým národom, im a ich fascinujúcim, no nezriedka masakrovaným kultúram. Mexiko potrebuje jeho indiánske korene, aby nezostalo s nevyriešenou hádankou. Pôvodné obyvateľstvo Mexika stále čaká na dôsledné uznanie bohatstva jeho prínosu a jeho plodnej prítomnosti, aby boli dedičmi tej identity, ktorá vás robí jedinečným národom a nie len jedným spomedzi iných.
Mnohokrát byla řeč o údajně nenaplněném údělu tohoto národa, o „labyrintu samoty“, ve kterém prý vězí, o zeměpisu jakožto osudu, který jej drží v pasti. Pro některé je toto všechno překážkou pro znázornění jednotné tváře, dospělé identity a jedinečného postavení v koncertu národů a sdíleného poslání.
Pro jiné je prý církev v Mexiku také odsouzena volit mezi snášením podřadnosti, do které byla v některých svých obdobích odkázána, když byl její hlas umlčen a byla zde snaha amputovat její přítomnost, a vydáváním se nebezpečí fundamentalismů za účelem obnovení provizorních jistot, jakou je ono proslulécogito, a opomíjením toho, že má ve svém srdci vepsánu žízeň po Absolutnu a je povolána v Kristu shromáždit všechny a nikoli jenom část (srov. Lumen gentium, 1).
„Neúnavne pripomínajte vášmu ľudu, aké mocné sú starodávne korene, ktoré umožnili živú kresťanskú syntézu ľudského, kultúrneho a duchovného spoločenstva, ktorá sa tu vyformovala. Připomínejte, že křídla vašeho lidu se již vícekrát rozepjala nad spoustou životních peripetií. Opatrujte paměť dlouhé cesty, kterou jste dosud ušli, buďte deutoronomičtí a probouzejte naději nových cílů, protože zítra bude tato země „oplývat plody“, i když nás nyní staví před náročné výzvy (srov. Nm 13,27-28).
Vaše pohledy, upřené vždy a jedině ke Kristu, ať jsou schopny přispět k jednotě vašeho lidu; usnadňovat smiřování jeho rozdílů a integraci jeho odlišností; prosazovat řešení jeho vnitřních problémů; připomínat vznešenou míru, kterou může Mexiko dosáhnout, naučí-li se patřit sobě spíše než druhým; snažit se hledat sdílená a udržitelná řešení svých běd; motivovat celý národ, aby se nespokojil s něčím menším, než co čeká od mexického způsobu obývání světa.
Prosím vás, neupadejte do paralýzy podávání starých odpovědí na nové otázky. Vaše minulost je studnice bohatství, které je třeba vydobýt a které může inspirovat přítomnost a osvěcovat budoucnost. Běda vám, jestli usnete na vavřínech! Je třeba neplýtvat přijatým odkazem a střežit jej usilovnou prací. „Seďte na ramenách obrov: biskupov, kňazov, rehoľníkov, rehoľníčok a laikov, veriacich až po toho posledného, ktorí ponúkli svoj život, aby Cirkev mohla plniť svoje poslanie. Z vrcholu tohto pódia ste povolaní rozhliadnuť sa doširoka po poli Pánovom, aby ste naplánovali výsadbu a očakávali žatvu
Pozývam vás namáhať sa nebojácne v úlohe evanjelizovať a prehlbovať vieru prostredníctvom mystagogickej katechézy, ktorá dokáže zveľadiť poklad ľudovej zbožnosti vášho ľudu. Naša doba si vyžaduje pastoračnú pozornosť voči ľuďom a skupinám, ktorí dúfajú, že môžu stretnúť živého Krista. Iba odvážna pastoračná konverzia našich komunít – podčiarkujem: pastoračná konverzia – môže vyhľadávať, vzbudzovať a sýtiť dnešných Ježišových učeníkov (porov. Dokument z Aparecidy 226, 360, 370).
Z tohto dôvodu je nutné, aby naši pastieri prekonávali pokušenie vzďaľovania sa – a nechám na každého z vás, aby si urobil zoznam vzdialeností, aké môžu existovať v tejto biskupskej konferencii, nepoznám ich, ale treba prekonať pokušenie vzďaľovania sa – a klerikalizmu, chladu a ľahostajnosti, triumfálneho správania a autoreferenciálnej zahľadenosti do seba. Guadalupe nás učí, že Boh je familiárny, blízky v jeho tvári, že blízkosť a dobrotivosť, toto sklonenie sa a priblíženie, dokážu urobiť viac než sila, než akýkoľvek typ sily.
Ako nás učí krásna guadalupská tradícia, „Morenita“ uchováva pohľady tých, ktorí ju kontemplujú, odráža pohľady tých, ktorí sa s ňou stretávajú. Musíme sa naučiť, že je niečo jedinečného v každom z tých, čo na nás hľadia pri svojom hľadaní Boha. Je na nás, aby sme sa neobrnili pred takýmto pohľadom. Chráňme v sebe každého z nich, uchovávajme si ich v srdci a ochraňujme ich
Iba cirkev má schopnosť chrániť tváre ľudí, ktorí prichádzajú a klopú na jej dvere, je schopná hovoriť im o Bohu. Ak nie sme schopní dešifrovať ich utrpenie, ak si nie sme vedomí ich potrieb, nemôžeme im nič ponúknuť. Bohatstvo, ktoré máme, prúdi len vtedy, keď sa stretneme s núdzou tých, ktorí prichádzajú žobrať, a práve takéto stretnutie sa odohráva v našom srdci pastierov
Nejprve vás prosím, abyste ve svém srdci opatrovali tvář svých kněží. Nenechte je vystavené osamocenosti a opuštěnosti jako kořist mondénnosti, která požírá srdce. Buďte pozorní a učte se číst jejich pohledy, abyste se radovali spolu s nimi, když jsou šťastní a vyprávějí o tom, co „učinili a učili“ (srov. Mk 6,30), nestahovali se do pozadí, když se cítí trochu poníženi a nemohou než plakat, protože „zapřeli Pána“ (srov. Lk 22,61-62), a podporovali je ve spojení s Kristem také tehdy, když někdo sklíčeně odejde s Jidášem „během noci“ (srov. Jan 13,30). Ať v těchto situacích nikdy nechybí vaše otcovství jakožto biskupů vůči vašim kněžím. Podněcujte jejich společenství; utvrzujte je, že mohou svoje dary zdokonalovat; uvádějte je do vážných záležitostí, protože srdce apoštola nebylo učiněno pro maličkosti.
Potreba dôverného vzťahu prebýva v srdci Boha. Naša Pani z Guadalupe si požiadala len o «posvätný domček» (casita sagrada). Naše latinskoamerické národy vedia dobre pochopiť tento jazyk zdrobnenín – posvätnný domček – a radi ho používajú. Možno, že je potrebný maličký, pretože v inom by sa cítili stratení. Dokázali sa adaptovať na pociťovanie umenšenosti a navykli si žiť v skromnosti.
Keď sa cirkev zhromažďuje v majestátnej katedrále, nesmie zanedbať to, aby sama seba považovala za «domček» v ktorom sa jej deti môžu cítiť pohodlne. Pred Bohom zotrvávame len vtedy, ak ste malí, ak ste siroty, ak ste žobráci. Protagonistom dejín spásy je žobrák.
«Domček» rodinný a zároveň «posvätný», pretože blízkosť sa napĺňa vo všemohúcej veľkosti. Sme strážcovia tohto tajomstva! Toľkokrát sa nám vytratil tento zmysel skromnej božej miery a unúvame sa ponúknuť našim ľuďom «domček», v ktorom sa môžu cítiť dôverne s Bohom. Môže sa tiež stať, že trochu zanedbáme zmysel jeho veľkosti a že stratíme časť úctivej bázne voči takej láske. Kde prebýva Boh, človek nemôže vstúpiť bez toho, aby bol prijatý, a vstúpi jedine tak, že si „zobuje sandále“ (porov Ex 3,5), aby priznal svoju nedostatočnosť.
Není snad právě opomenutí „zout si opánky“ při vstupu pravděpodobnou příčinou ztráty smyslu pro posvátnost lidského života, člověka, podstatných hodnot, moudrosti nahromaděné během staletí a úcty k přírodě? Pokud nebudou v povědomí lidí a společnosti obnoveny tyto hluboké kořeny, včetně velkorysé práce ve prospěch lidských práv, bude chybět životní míza, která může vzejít jedině z pramene, který si lidstvo samo dát nemůže.
Mexiko nazírá samo sebe celistvě jedině pohledem na Morenitu. Snažte se proto pochopit, že poslání, které vám církev svěřuje, vyžaduje tento pohled zahrnující celek. A nelze jej realizovat izolovaně, nýbrž pouze společně.
Guadalupská Panna je opásána na znamení plodnosti. Je Pannou, která ve svém lůně nosí Syna, kterého lidé čekají. Je Matkou, která rodí lidství nového rodícího se světa. Je Nevěstou, která je předobrazem plodnosti Kristovy církve. Máte poslání opásat celý mexický národ Boží plodností. Ani kouskem tohoto pásu se nesmí opovrhnout.
„Episkopát Mexika urobil v týchto pokoncilových rokoch významné kroky; zvýšil počet svojich členov; bola zavedená kontinuálna a kvalifikovaná permanentná formácia; nechýbala bratská atmosféra; vzrástol duch kolegiality; zdieľané pastoračné práce mali vplyv na vašu Cirkev a na národné povedomie; zdieľania v pastoračnej práci priniesli ovocie v základných oblastiach Cirkvi ako je rodina, povolania a sociálna prítomnosť.
Aj keď sa radujeme z cesty týchto rokov, žiadam vás, aby ste sa nenechali odradiť ťažkosťami a nešetrili všetky možné námahy na zlepšenie misijnej horlivosti medzi vami a vašimi diecézami, najmä voči najnúdznejším častiam jedného tela mexickej cirkvi. Znovuobjavte, že Cirkev je misijná a to má zásadný význam pre jej budúcnosť, pretože iba nadšenie, úžas presvedčených evanjelizátorov má silu tiahnuť vpred. Prosím teda, starajte sa predovšetkým o formáciu a prípravu laikov, prekonávajte každú formu klerikalizmu a aktívne ich zapojte do poslania Cirkvi, a to najmä tým, že skrze svedectvo ich vlastného života budú prezentovať Kristovo evanjelium vo svete.
Tomuto mexickému lidu by velice prospělo jednotící svědectví křesťanské syntézy a sdílená vize jeho identity a údělu. V tomto smyslu by mělo velký význam, kdyby se Papežská univerzita Mexika stávala stále více středem církevního snažení, aby zajistila onen univerzální pohled, bez něhož rozum ustupuje před jednostraností a rezignuje na své nejvznešenější povolání hledat pravdu.
Misijní poslání je obrovské a jeho uskutečňování vyžaduje rozmanité cesty. S největší naléhavostí vás vybízím, abyste zachovali společenství a jednotu mezi sebou. To je podstatné bratři. Není to v textu, ale teď mne to napadá. Chcete-li se přít, přete se. Musíte-li si věci vyříkat, řekněte si je, ale jako muži, tváří v tvář a jako Boží muži, kteří se pak jdou společně modlit a pokud překročí meze, žádají o prominutí. Udržujte však jednotu episkopátního těla. Společenství a jednotou mezi sebou. Společenství je životodárná forma církve a jednota jejích pastýřů je důkazem její pravosti. Mexiko a jeho rozlehlá a mnohotvárná církev potřebují biskupy služebníky a strážce jednoty stojící na Pánovu Slovu, živené Jeho Tělem a vedené Jeho Duchem, který je vitálním dechem církve.
Není třeba „knížat“, nýbrž společenství Pánových svědků. Kristus je jeho jediným světlem; je zdrojem živé vody; z jeho dechu proudí Duch, který vytahuje plachty na církevní loďce. V oslaveném Kristu, kterého zdejší lid s oblibou ctí jako Krále, společně zapalte světlo, naplňte se Jeho nehasnoucí přítomností a dýchejte plnými plícemi dobrý vzduch Jeho Ducha. Vy máte rozsévat Krista na tomto území, dbát o to, aby jeho pokorné světlo ozařovalo, ale neoslepovalo, zajišťovat, aby se Jeho vodou tišila žízeň vašeho lidu, zvedat záclony, aby jej vanutí Ducha rozvinulo a loďka církve v Mexiku neztroskotala.
Pamatujte, že Nevěsta – Nevěsta každého z vás, Nevěsta a Matka církev – dobře ví, že milovaný Pastýř (Pís 1,7) se bude nalézat pouze tam, kde jsou pastviny bohaté a vody průzračné. Nevěsta se nesvěřuje Ženichovým druhům, kteří někdy z nedbalosti či neschopnosti vedou stádce na vyprahlá a kamenitá místa. Běda nám pastýřům, druhům Nejvyššího Pastýře, necháme-li Jeho Nevěstu, aby se potulovala, protože ve stanu, který jsme postavili, Ženich není.
„Dovoľte mi posledné slovo na vyjadrenie pápežovho uznania za všetko, čo robíte pre vyriešenie problému našej doby, aký predstavuje migrácia. Sú milióny synov cirkvi, ktorí dnes žijú v diaspóre alebo v tranzite putovania na sever pri hľadaní nových príležitostí. Mnohí z nich zanechali svoje vlastné korene, vystavili sa tomuto nebezpečenstvu, taktiež aj nelegálne, čo prináša ešte väčšie riziko, aby našli to „zelené svetlo“, ktoré považujú za svoju nádej. Mnoho rodín je rozdelených a nie vždy je integrácia v údajnej „zasľúbenej zemi“ tak jednoduchá ako si mysleli.
Bratia, kiež sú vaše srdcia schopné sprevádzať ich a mať na nich dosah aj za hranicami. Posilňujte spoločenstvo so svojimi bratmi z episkopátu Spojených štátov, aby tak materinská prítomnosť Cirkvi udržovala pri živote korene ich viery, viery tohto národa, dôvody pre ich nádej a silu ich lásky.Ať se nestane, že by odložili svoje kytary, oněměla jejich radost, zapomenuli na Jeruzalém a „emigrovali od sebe“ (srov. Žl 136/137). Jednotně dosvědčujte, že církev je strážkyní jednotné vize člověka a nemůže připustit jeho redukci na pouhý „lidský zdroj“.
Ať nevyjde nazmar péče vašich diecézí při vylévání té trochy balsámu, který mají, na raněné nohy těch, kteří procházejí jejich územím, a ušetří jim placení z jejich draze nastřádaných peněz. Božský Samaritán nakonec zaplatí tomu, kdo nepřešel lhostejně kolem Něho, když ležel na zemi u cesty (srov. Lk 10,25-37).
Drazí bratři,
Papež je si jist, že Mexiko a jeho církev dojdou včas na schůzku se sebou, s dějinami a s Bohem. Občas nějaký kámen na cestě pochod zpomalí a námaha si vyžadá zastávku, ale nikdy tak, aby ztratila ze zřetele cíl. Může se snad zpozdit ten, kdo má Matku, jež ho očekává? Ten kdo může neustále ve svém srdci slyšet: „Nejsem tady snad já, tvoje Matka?“